Z deštivého Ooty jsem přijela špinavá, zasoplená a tak trochu demotivovaná. Vystoupila jsem na autobusáku a měla jsem urgentní pocit, že si musím dopřát něco hezkýho a náhodou jsem na mapě našla fakt luxusní restauraci. Jdu tam! Když vcházím do lobby nóbl hotelýlku, připadám si v mým zabláceným outdoor outfitu trochu nepatřičně, ale fuk & fuck it! Týpka u usazovacího stolečku v obleku se na férovku ptám: Dobrý den, můžu tam takhle? A on:

"Ale ano, beze všeho!"

No, tak jo!! Číšník jen s úsměvem utrousí. “Did you go hiking or what?” Tak mu v kostce líčím svůj příběh a objednávám si boží Thajskou polívku a celkem obyč veggie burgříček. Nějak mám momentálně dost rejže a všeho indickýho. Taky potřebuju na chvíli klid a čistotu. 

 Asi mám chorobu 

Po stravě si volám Ubera. Cítím, že mám dost a potřebuju ležet! Mojí netrpělivostí způsobuju nasrání tuk tukáře. Nějak mu to trvalo, tak jsem ho v appce zrušila a objednala novýho. A najednou tam byli dva. A teď, kterýho si vybrat. Tomu, co dorazil o minutu později se fakt od srdce omlouvám. Je to opravdu moje chyba. Bere to! Dobrý! 

Druhým řidičem se nechávám odvézt do Sibi Lodge Hotelu, ze kterýho jsem doteď nadšená. Všichni mega milý, pokoj pěknej, čistej s teplou vodou! Po Ooty hororu je to ráj! Meju se voňavým mejdlem a čistím si zuby jejich výbornou pastou. Na chvíli dávám pozornost tělíčku a musím si přiznat, že mám chorobu.

Kašel jak tuberák, je mi zima, čelo hicuje a na jídlo ani pomyšlení.

No nic, céčko, brufen a budím se až ráno. Je mi o něco líp, ale dám si ještě pohodindu. 

Hned naproti ve dvoře je restaurace, která servíruje delikatesní tradiční pokrmy už od roku 1938. Říkám vám, bylo to tam úplně, naprosto mega boží! Nejlepší masala dosa, puri i idli co jsem kdy měla. A úžasná obsluha. Celej den odpočívám, jím ovoce a v klidným tempu se bimcám po okolí. Večer jdu do kina na Moanu 2. Jsem tam já a asi 10 dětí. 

 Splněný sen 

Od první chvíle, kdy jsem kdysi někde na internetu viděla ten nádherně klidný výraz obrovské sochy Shivy v Isha Kriya centru, věděla jsem, že pod ní jednou budu stát! Dokonce jsem si tu sochu několikrát kreslila. A dneska tam jedu! Chápete to?  Vděčnost level milión.

Po výborný snídani se nechávám na motorce odvézt na autobusák. Najít správnej bus mi tentokrářt dává trochu zabrat, ale nakonec ho nacházím a cestuju jestě něco přes hodinu do vesničky, kde se nachází Isha Kriya Foundation. Tohle centrum vybudoval Sadhguru. Sadhguru mě bere. Líbí se mi, co říká, a co píše. Nemám nějaký očekávání a jedu hlavně kvůli tý mojí soše, ale to co zažiju za bránou centra Isha je zážitek, na kterej přísahám Shiva nikdy nezapomenu.

Asi si budete myslet, že jsem blázen. Ale byla to síla.

 Takže hned na začátku jsem musela odevzdat telefon a boty. Být bez telefonu, bylo super. Nehonila jsem fotky ani selfíčka a užila jsem si to, o to víc. A vám tedy musí stačit můj zevrubný popis a vyprávění.

Centrum je fakt elegantní a výborně organizovaný. Všude jsou dobrovolníci, informace a vysvětlivky. Ve vzduchu je cítit velký respekt k tradicím, ale všechno má takový mile moderní šmuňk. A jsem z toho všeho tady fakt upřímně unešená. 

 Nejsilnější zážitky 

 Koupačka v chrámu v křišťálově čisté vodě (Teerthakuns), kdy se musíte nejdřív umýt a obléct do oranžového roucha pro mě bude navždy jak z jiný doby. Byla jsem tam skoro sama a když jsem scházela po obrovským schodišti dolů ke kamenému bazénu, připadala jsem si fakt hodně spešl. K tomu zvuk padající vody a někde z dálky se ozývají zpívané mantry. Pod křídlo si mě tam vzala jedna paninka a vysvětlila mi, co a jak. Uprostřed je navibrovaný takový posvátný vajíčko, to se musí několikrát obejít, pak je třeba  se ho pod vodou dotknout a mužete se k němu i potopit. A když zvednete hlavu, je nad vámi tak krásně malovaný strop, že si opravdu připadáte, jako v pohádce. Vlastně se to nedá ani popsat. Myslete si, že jsem blázen, ale fakt to bylo tak kouzelný, že mě to dojalo. 

Meditační místo Dhyanalinga 

 Usušila jsem se otřela slzy a pokračuju. Sedám si s ostatními na schody, kde nám bílej dobrovolník pouští video o tom, co se bude dít dál. Ve skupince asi 20 lidí půjdeme do spešl meditační místnosti. Všechno je z kamene, mramoru nebo cihel. Mohutný, posvátný a krásný. Uvnitř místnosti je takový hladký falický útvar, který symbolizuje 7 čaker. Údajně je skrz na skrz promeditovaný a navibrovaný. Sadhguru tím strávil 3 roky.

Uvnitř místnosti to voní vykuřovadlem, je tam tma, místnost osvětlují svíčky. S respektem našlapuji na hladkou černou podlahu. Kolem dokola je prostor k sezení.  A když zvednu hlavu, vidím na stropě obrovskou spirálu. Kolem dokola jsou ve zdi vytvořený takový meditační komůrky. Tam si má člověk sednout a jen tak být. Meditativní stav se dostaví úplně sám, stačí zavřít oči a jen tak být. Sedět se tam má minimálně 15 minut. Po 15 minutách zazvoní zvoneček, a člověk může odejít. Ale může zůstat i na více zazvonění.

Já jsem zůstala myslím hodinu a čtvrt a přísahám, že mi to uteklo jak nic a bylo mi opravdu krásně.

Kdo to zná, tak mi rozumí, kdo ne, tak to před ním stejně neobhájím. Ale užila jsem si to mooooc. Šla jsem i na hodinu Hatha jógy a válela se v zahradě. Jedla výborný, zdravý jídlo a pila indický čajíčky , kafíčka i zmrzku jsem měla.

Iva, Shiva, Rohit a Ritesh 

Moje vysněná socha Shivy je v polích před branou do areálu a je fakt úžasná. Vyzvedávám mobil a boty a skoro k ní běžím, páč už se fakt nemůžu dočkat. Cvakám u ní asi milión fotek. Samozřejmě, jsem chtěla zachytit i sebe. Tak si to tam šteluju, opírám mobil o batoh.

“Klasicky si pod fousky začínám nadávat, nejde mi pořídit ani jedna pěkná fotka a dochazí mi trpělivost.”

Ale to už mě oslovuje mladej týpek, kterej se na můj boj už prostě nemůže dívat. Volá druhýho kámoše a neohroženě mi cvakají ultimátní fotky.

 Povídáme si. Smějou se mým vtípkům. Je to tam. Během chvíle se stáváme kémos. Je jim líto, že cestuju sama. Úplně nerozumí tomu, že by to někdo takhle mohl chtít. Jsem pro ně exotická, takže jasně, asi se jim i trochu líbím. Ale když jim prozrazuju kolik mi je let, tlemíme se na celý kolo, protože kluci mě ze srandy začínají říkat auntie, tedy teto! Mám s nima pocit, jako bych si našla dva indický bráchy. Jmenujou se Rohit a Ritesh. Oba mají na prstě prstýnek hada, který jsem si chtěla koupit, ale pak na to zapomněla. 

Rohit jako by mi četl myšlenky a loví jednoho hada z kapsy. A říká: “na tenhle je pro tebe.”

Jsem štěstím bez sebe a říkám si, tak tohle je fakt nejvíc nejlepší den. Ale aby se to vyvážilo, něco mě štíplo do ruky a začíná mi to natejkat.

S klucíma zjišťujeme, že naše hotely v Coibatore jsou skoro vedle sebe. “Zůstaneš na laser show, ne?” Ptají se. “A tak jo.” Odpovídám. 

"Doprovodíme tě až do hotelu. Neboj."

A tak díky nim, pod sochou Shivy zažívám další nádheru. Mantry, hudba a Sadhgurův hlas mi nahání husí kůži. Rohit mi to všechno fotí a natáčí, abych se mohla prostě jen dívat. Po týhle přehlídce jsme všichni tři úplně euforický. Pijeme limču, tlemíme se blbostem a pak běžíme na autobus. Vstup do autobusu je zas na ostrý lokty, ale sedíme. Cestou zpět posloucháme na střídačku českou a indickou music.

V Coibatore ještě dáváme rychlej čaj a sušenky. A víte co? Kluci mění svoje plány. Místo do Munnaru pojedou ještě dneska v noci do Kochi a počkají tam na mě. A potkáme se znovu. Life is good! Děkuju! 
 

To my boysss! Thank you guys! I had the most wonderful time with you!   

Další články: