Pod sochou Shivy jsem potkala kluky a bylo to tam. Sympatie. Takže nad čajem a sušenkama moji noví indický bráchové mění plány a místo do hor (kde beztak chčije) pojedou k moři, aby se tam mohli zase potkat se mnou! Mám radost, páč se s nima dost natlemim. Rohit nemá filtr a říká a ptá se absolutně na všechno co mu přijde a Ritesh je takovej mega hodnej a roztomilej klouček. My boys si našli noční vlak. Já mám jízdenku až na další den ráno. 

Uaaa, čeká mě první cesta vlakem Coimbatore - Kochi! Těším se, ale mám i malilinko nahnáno.

První jízda 

Jízdenky na vlak mi bookuje můj další Indickej kámoš Surya. Dělá mu to radost. Říká, že alespoň ví, kde jsem. Já si vždycky najdu vlak a on mi ho koupí. Nešlo mi se přihlásit do jejich spešl rezervačního systému, tak mám Suryu na telefonu.  Životně důležitá je pak aplikace: Where is my train, neboli: Kde je můj vlak. Vlaky tady jezdí pres celou Indii, takže někdy můžou nabrat spoustu hodin zpozdění, jako ten můj, který je zpožděný už celkem 10 hodin. Díky tomu trávím  na pohodičku ráno v mé oblíbené Sibi lodge, jdu se cournout, Čajíčky, kafíčka a v Sibi byli tak hodný, že mi prodloužili check out a já můžu zůstat až do dvou odpoledne. Parádička. 

Kontroluju appku. Ty voleee! Najednou tam to zpoždění není, tak mám panickej stav! To nestihnu! Volám Suryovi, ten má panickej stav z mýho tónu hlasu.

A pak říká: “Iva! Calm down!” uklidni se! čekuje to, v jeho mobilu má vlak stále zpoždění. Velký ufff!  

Od tý chvíle mě Surya průběžně uklidňuje. Jdu na nádraží. Tam klasickej indickej mumraj. Coimbatore nádraží je velký. Kontroluju info tabuli. Ale moje číslo vlaku nesedí s časem, ani s nástupištěm v aplikaci. O ou. Musím se zeptat. Jdu za seriózním nádražním úředníkem v uniformě. Něco mi vysvětluje, koukám jako péro z gauče, páč absolutně nevím, která bije. To už jsou u mě dva týpci. Podnikatel a “obyč” pán v sukni. Tak, a teď se radí všichni tři. Vypadá to, že záhada hlavolamu je vyřešena. Vedou mě na nástupiště. Do toho mě SMSkama schízuje Surya, hlavně, ať stojim před správným vagónem. (po mým panickým výstupu dopoledne zřejmě nabyl dojmu, že jsem nesvéprávná).

Pánové z nádraží si berou za životní úkol posadit mě na správnej vlak. Při čekání mě krmí mrkví a sušenkama. Já nám třem kupuju čaj. Čeká se s nima hezky. 

Vsuvka! Když jim říkám, že je mi 36 a že jsem se rozešla s doktorem, koukaj na mě, tak že si to ani nedokážete představit.

Vzít si doktora, to je totiž v Indii úplně nejvíc. A tyhle dva přibývají na seznam lidí, který mi říkaj: I will pray for you Iva! (Budeme se za tebe modlit) Tak díkes kucí! Věřím, že to pomůže! 
 

Mise splněna. Bílá kůže sedí na svým místě a každý v rádiusu 10 metrů, ví kam jedu a všichni dostali za úkol říct mi, kdy mám vystoupit. Tohle nejde popřít: Indi jsou hodní!

Je to oficiální! Indický vlaky miluju. Mám svoje lehátko. Čaje a jídlo mi nosí pod nos! Záchody trochu táhnou, ale ujdou. Spím, čtu, konverzuju, poslouchám hudbu, jím! Co víc si přát? All inclusive, exclusive v nejnižší třídě. 

Když přijíždím do Kochi chčije. Fest! Tuk tukáři jsou na koni. Jak mi kape na telefon, nejde mi si objednat levnýho Ubera. Tak zkouším smlouvat. Ale on šéfík moc dobře ví, že už chci být na ubytku a že za to dám vpodstatě všechno. Tak se tak trochu vědomě nechavám malinko natáhnout. Ale řidič je alespoň milej a dává mi moje oblíbený Chikki a ještě mě voní jeho parfémem. Možná už trochu zatouchám. Ha ha! 

S klukama jsem se měla prostě bájo

Na ubytko se dostavám asi ve 23:00. Kluci mě ještě hecujou, ať jdu s nima ven. Tak jim říkám, že stará teta fakt už nikam nejde. Bydlí asi kilák ode mě. Slibuju jim, že se potkáme zítra. 
Den zahajujeme kávou a poradou. Výsledek? Pojedeme se podívat na pláž a pak procouráme starý Kochi. Prej si vystačíme s jednou motorkou. Tak jezdíme ve třech. To je neskutečná prdel. V jiných částech Indie vidíte bežně i třeba pět osob na skútru, tady se to nesmí. Takže Ritesh řídí, já se vezu a Rohit seskakuje a přiskakuje podle situace a policajtů v dohledu. Párkrát dokonce jede busem. Jsme prostě velmi vtipná partička. 

Výlet k vodopádům 

Na další den máme velmi ambiciózní plán. Pojedeme na výlet k vodopádům asi 70 km daleko. Půjčujeme další motorku a v řízení se budeme střídat. Vyjíždíme plný euforie. Cestou se sobě parkrát ztrácíme, to způsobuje trochu tenze mezi klucíma, ale výbornej oběd a luxusní panarámata to všechno rychle žehlí. Je strašnej hic. Vodopády krásný. Opice kolem vodopádů nevyzpytatelný. A my ze řízení a sluníčka uplně vyřízený. Vodopádů je tu několik, k tomu poslednímu se doslova ploužíme. Pijeme vodu s limetkou, kterou u cest prodávají. Jíme mango s chilli, o který se nedobrovolně dělíme s opicema. 

Už je pozdě odpoledne. Chceme znovu na jídlo k Indický paňmámě, moc nám tam chutnalo. Objednáváme si chicken Byriani. A jak kluci říkají, je to fakt “next level taste”. Moooc moc dobrý! 
 

V tom do lokálu přilítne pan táta! Chcete vidět slony? Já chvíli zas nechápu, ale kluci na mě volaj…pojď dělej! Nestíhám si ani olízat prsty. Skáčeme na motorky a jedem. Pan táta totiž ví, kam denně chodí divoký sloni pít a bere nás tam! No, co vám budu povídat. Byl to zážitek! Když dojídáme poslední zbytky Byriani, už je regulérní tma. Hoši vole! Good luck na cestě zpět! 

“Touhle cestou nemůžete, jsou tam sloni, je to nebezpečný.”

OK. Trasa se prodlužuje o dalších 20 km. Máme dost. Už melem z posledního. Pro mě se kupuje brufen. Bolí mě headka. Já jsem teta GPSka a jedeme s Riteshem jako první. Asi 15 km před cílem ztrácíme Rohita. Ten má vybitej mobil, takže vůbec nevíme, kde je. No, bude si muset nějak poradit, kluk jeden ušatej. Ritesh mě veze na ubytko. Před vchodem se ještě dělíme o coca colu. Únavou už se ani nesnažíme konverzovat. “Bye Iva! Zítra tě vyzvednu!” 

Tenhle výlet nás fakt spojil. Rohit dojel intuitivně asi o hodinu a půl později ;) 

Good bye boysss 

Máme ještě celý den než kluci odjedou směr Hydrabard. Nakupujeme! Brouzdáme uličkama. Ochutnáváme různý dobroty. Kluci mi kupujou náramek a přívěšek na památku. Všichni tři si kupujeme mističky na hraní. A na rozloučenou jdeme na moje oblíbený krevetový kari. Je nám smutno. Kluci mě naposledy doprovází na ubytko.

“Iva! Be careful! We are worried about you! Don’t trust snake people!” Bye!

Ach! tyjo, budou mi chybět. Ve snu by mě nenapadlo, že budu mít takový zážitky s 24 letýma klucíma. Starali se o mě fakt jako o královnu. Bylo to neuvěřitelný, tak strašně upřímný, milý a nevinný. Jsou pozvaný do Čech, tak uvidíme jestli přijedou. Vemu je lízt a na vodu! To budou koukat! 

 V Kochi jsem ještě strávila celý další den. Ale bylo mi bez nich fakt smutno. Nechala jsem se pomalovat henou a hoooodně  jedla. 

Varkala beach 

Další cestu vlakem jsem si už dala mega na pána, už vím co a jak! Ve Varkale mám v plánu si užít slunce a pláže. A chci tak nějak zvolnit, nikde se nehonit a spîš se tak poflakovat. Jooo, a surfovat. 

Když jsem přijela k vyhlídnutýmu ubytku, tak to ubytko tam prostě nebylo. Tak trochu si zas pod fousky nadávám do kurev. V tom se objevuje mladej týpek a ptá se co je? Skenuju ho vnitřním zrakem, jestli to není “snake person” před kterýma mě kluci varovali. Ještě nevím. Ale jsem strašně unavená a už mám zase rýmu a kašel. Týpek se jmenuje Vishu. Bere mě o pár baráků dál do ubytování, který vlastní jeho kámoška ruska. Ukazuje mi moc hezký pokoje. Ale já jsem v módu, že bych si nechala pro korunu vrtat koleno. (někdy to tak mám) a nechce se mi platit to, co mi nabízí. Přímo před nim scroluju Agadou. On trpělivě čeká! Tak co? Našla si něco lepšího?

A já: smutný oči, popotahuju nudli a kroutim hlavou.

“Ty jsi nemocná?” Ptá se. A já říkám: “Asi jo.”Pak si chvíli povídáme a začínaj lítat vtípky. Mám ráda, když se někdo nebojí udělat si ze mě srandu. Ne, není to snake, je v pohodě. Nechávám se odvézt na motorce na večeři a Vishu pak ještě staví v lékárně a kupuje mi Neoangin. Chápete to? 

Když slejzám z motorky, furt čekám, že něco oplzlýho přijde a ono nic. “Odpočiň si! Dobrou!”

Jsem ráda, když další den prší a já můžu zůstat ležet v posteli. Další dny prouzdám po okolí a po plážích,  jím a surfuju. Týpek co mi půjčoval surf, byl trochu urtputnej a hlavně se do mě zamiloval. Takže mi pak furt volal a psal, až jsem ho musela zablokovat. 

Na motorce cestou necestou

Na poslední den mi Vishu (ten co mi koupil Neoangin) půjčuje jeho skútr a já jedu na projížďku. Miluju to! To je taková svoboda prostě si tak jet. Cestou jsem potkala fakt zajímavý místečka. Mešity, kostely a chrámy. Strašidelnou pláž s velkou mrtvou želvou, rybářskou vesničku i uplně zapadlý domky uprostřed ničeho. Varkalu jsem si užila sama, ve svý vlastní bublině a bylo mi taky hezky. Pustila jsem hodně věcí, kterýma jsem se trápila a do vlaku směr Coibatore nasedám zase o něco lehčí! V Coimbatore sednu na letadlo a poletím do Varanasi, posvátného města u matky Gangy, kde se stoprocentně potkám se smrtí! Ale o tom zas příště! Stay tuned!