Ve Varkale jsem si užila svojí bublinku a “plážový vajbs” a teď mě čeká místo, na který se těším od chvíle, kdy jsem nahlas vyslovila větu: “jedu do Indie.” Svaté město Varanasi rovněž taky Banaras nebo Kashi je mojí další, už předposlední zastávkou. 

Reunion s Jaipurovcema

Těším se o to víc, protože se ve Vanarasi potkám s Jaipurskýma klukama. Teda takhle. Bavilo mě dělat si všechno po svým, takže se malinko bojím být najednou součástí skupíny. Máme totiž i booklý pokoj pro tři, ale myslím, že to zvládnu. Navíc, ve Varanasi budu o dva dny dýl než kluci, takže pohoda jazz. Banaras si užiju i sama.

Teď  zbývá přesun vlakem přes čtvr Indie do již známého Coimbatore a pak letadlem přes půl Indie za Bernardem a Suryou! Juhůůů!
 

Vsuvka: Cesta vlakem směr Coimbatore - cajk. Mám nový známosti, indickou anestezioložku a emancipovanou indickou manažerku. Dostala jsem od nich najíst, popila čajíčky, pospala, početla…teď by se hodilo, že jsem se posrala. Ale světe div se! Svěrače drží! ;) A ano, i já se divím!

V Coimbatore, v již věrně známé Sibi lodge už jsem jako doma a díky tomu, že jsem jim po mém prvním pobytu napsala krásný review, se o mě teď starali ještě o fousek víc. 

Ranní brzká jízda na letiště: velmi dobrodružné povahy, neb se běžel nějakej Coimbatorskej maraton a všude to bylo zaterasený. Řidič místy nadával, ale furt se na mě otáčel, s výrazem: “nebojte madam, to dáme, dostanu vás na nadraží včas! ;) nebo takhle jsem si to překládala já;) 

Let má zpoždění. Ale já ty přejezdy a přelety vlastně ráda. Takže pohoda! Jooo, a letecká společnost Indigo, za mě top. Letušky pokaždý mega milý a za zpoždění vždy omluva se sladkým balíčkem. 

Hello Varanasi 

Přistávám se západem slunce. Nádhera. Domluva s klukama, kde se potkáme, je “jak hluchej s blbým”…

a ono vlastně fakt, protože během letu jsem regulérně přestala slyšet na levý ucho.

Když vycházím z letiště, je kolem mě najednou asi dvacet tuktukářů a mě dochází, že už nejsem na relativně poklidným jihu. Ještě že tady funguje Uber. Všechny s úsměvem odmítám a objednávám si vůz přes appku. Cílovou destinaci ještě během jízdy dvakrát měním, vždyť říkám domluva s klukama jak hluchej s blbým ;) 

Řidič mě po 40 min. jízdy vykládá na mega rušný ulici, se slovy že dál se s autem nedostane. Už je regulérní tma. Zapínám GPS a mizím ve spleti úzkých uliček. V pantoflích šlapu do kravince. Oujé, tady to je zas ta “pravá” Indie. Odpadky, krávy, děti, hořící ohínky.

Podle GPS jdu správně, ale když se podívám kolem sebe, tak jsem na takovým fakt špinavým kozím dvorku, ze kterýho na první pohled nevede žádná cesta a fakt se musím smát.

Jakože tady někde budeme bydlet? Tyjo, je celkem zimaa! Takže trochu chápu, proč jsou kozy kolem oblečený do svetrů, triček a mikin. ;)  
 

Kluci mi do telefonu říkali něco jakože mi jdou naproti a  já jim sdílím moji lokaci, tak snad na sebe někde narazíme! ”Iviiiita!!!” Hellooo guys” Objímačky! A už jsme spolu. Srandičky, fotky, vyprávění. Ale jsme unavený, tak jdem do rušných ulic na Masala Dosu a čajíček a rychle do peřin. Teda spíš prašivých dek. ;) 

Vsuvka: Když jíme Masala Dosu, koukám z okna a najednou vidím skupinu chlapíků s nosítkama nad hlavou. S nákladem skoro běží a něco u toho vykřikujou. Hádáte správně na nosítkách je kytkama a prostěradlama přikrytý nebožtík, kterýho za chvíli u Matky Gangy spálí. 

Dobrodruzství všeho druhu na břehu řeky 

 Ráno, hned jak otevřu oči jsem celá namotivovaná a strašně už chci k řece. Ale kluci mají o dost pomalejší rozjezd a Surya má chorobu. Bolí ho v krku a má kašel. Pořád neslyšim. Hážu se do klidu, vždyť mi nic neuteče. Bernardo mi k tomu oznamuje, že se k nám přidá ještě portugalská holčina jménem Mariana. Moje první reakce. Ty vole. Fakt super. Protože mám pocit, že jsem chtěla mít kluky jen pro sebe. Ale pak jí potkavám osobně a za pár minut, už jí nikdy nechci nechat jít

Máme spolu fakt krásný spojení! A nakonec jsem vlastně strašně vděčná za trochu ženský energie. 

Hořící nebožtíci

Jsem si jistá, že tu atmošku kolem Gangy nejsem schopná vylíčit slovy. Ale mě uplně pohltila. Prostě nás všechny bavilo jen tak brouzdat po břehu podél Ghátů občas zabrousit do přidružených úzkých uliček a koukat na všechno, co se kolem dělo. Pít čaje, povídat si, jíst, nakupovat, mluvit s lidma. A ze srandy jsme začali počítat, kolikrát se nás někde zeptá jestli nechceme na projížďku lodí. Myslím, že větu: “You want boat sir/ma’m? “ Jsme za 24 hodin slyšeli víc než 60 krát! 

Tak!  Jak bych vám to popsala? Po jedné straně řeky je celkem 84 Ghatů, to si představte většinou jako prudký a široký schodiště. Většina Ghátů byla postavená v 18. století a jsou buď spojená s nějakým bohem, mystickou postavou nebo mají soukromého vlastníka. Jsou určené k provádění obřadů a ceremoniím, ale pouze dva: Manikarnika a Harishchandra Ghat jsou určené ke kremaci.
 

Trochu jiná káva než krematorium v Pelhřimově!  

K prvnímu břehu, kde se pálí lidi, jsme dorazili, když zapadalo slunce. Já “Carda retarda” jsem si neuvědomila, že se tady asi nemá fotit a pořídila jsem si několik exkluzivních snímků. Omlouvám se, ale nelituju ;) V plamenech fakt vidíte zbytky těl. Ruce, nohy, kosti, lebky.

Bylo to strašně zvláštní, já jsem tam měla pocit, že smrt tady k tomu životu patří, že se s ní prostě počítá.

Pár zajímavostí, co jsem kolem pochytila: 

Denně se tady spálí až 300 lidí. Jede se od rána do noci. Samozřejmě to něco stojí. Cena se odvíjí podle místa. Manikarnika Ghát na nejvyšším místě, tam se palí nebožtíci z nejvyšší kasty a je to tam logicky nejmastnější. Stačí prý dovézt tělo, a během hodinky se dá prý všechno dojednat a domluvit a do třech hodin, nebožtík hoří. 

“a jak je sem ty rodiny vozí?” ptala jsem se.

No, jak kdo, někdo autem, někdo vlakem” prý prostě rodina naloží pana nebožtíka a dovezou ho.” A proč ne? Prostě smrt vnímají jinak. Zažila jsem, že když v Indii někdo umře, tak zůstane několik dní ležet doma a celá vesnice se jde podívat a naposled rozloučit. 
 

Historka z místa, kde hoří nejbohatší:

Chytl se nás nějakej týpek, že nám to v Marnikanika Ghatu ukáže. 

OK, říkáme. “Ale ty budeš chtít prachy, viď? Neodpovídá. Ale říká: “pojďte, pojďte friends!”

Něco se dozvědět chceme, tak ho následujem! Je tady mega rušno, všude se něco děje a prostor je stísněnej. Uzounký, temný a špinavý uličky, lemovaný všim potřebným i nepotřebným k obřadům, do toho na spoustě místech vidím, jak se chlapům holí hlavy. Aha, to vysvětluje ty válející se vlasy všude. (pokud zratíte člena rodiny, je tradicí si jako muž oholit hlavu, úplně dohola.) Do toho kozy, krávy, kohouti! 

“Pozor, pozor! Na stranu!”

To zase nesou nebožtíka. Pak nás týpek táhne nahoru, tam, kde hoří nejvyšší kasta. Představte si to jako obrovskej kamenej balkón, kde plane asi 10 obrovských hranic na ráz. Ten hic je neskutečnej. Překvapivě, bez smradu. Ale těla tam hoří, to je vidět. Je tu asi milion stupňů. Ostatní ze skupiny to nedávaj a mizí pryč. Já se chci pořádně podívat. Čumim, snažím se vnímat, co tady, tak blízko smrti cítim a najednou. LUP! Tím hicem, se mi odšpuntovalo to zalehlý ucho. Trochu to bolí, ale hlavně se mi točí hlava, podlamujou se mi kolena!  Musím se chytit nejbližšího týpka za rukáv, abych nešla k zemi. 

V hlavě si říkám…tady neomdlívej, by tě hned přiložili.

 Týpek, kterýho se držim nechápavě kouká a říká; “you OK?” Kejvu. Nevěří mi. Pomáhá mi dolů ze schodů. Děkuju mu. A skoro euforicky zbytku skupiny, která vypadá dost vyděšeně hlasím: “Já už slyším!”  Tlemíme se. 

Na závěr nás náš “samozvaný guide” vede k ohni, který tam údajně  hoří už stovky let a říká, ať přispějeme na dřevo a přeje si nehoráznou sumu. A je to tady. Tak to ne, říkáme si mezi sebou. A dáváme mu to, co si myslíme, že je podle nás v pořádku přispět a on to normálně nechce, jakože ho to snad až uráží! To nás s Marianou dostává do varu: 

“Ok, tak teda NIC. A měl si to říct všechno předem a ušetřili bysme si tohle indický divadlo. Tím se ten zàžitek vždycky tak zkazí!” : povzdycháváme si nahlas. 

Zdá se, že v týpkovi se něco pohnulo, nebo je to herec zralej na Oskara. Bere si teda to, co dáváme a doprovází nás až na začátek Ghatu a snaží se situaci žehlit a omlouvá se: “I don’t want you to be mad! “ Podáváme si ruce a odcházíme. “Ty vole, co to zas bylo?” říkáme si. Tohle je prostě součást kultury. Součást, kterou je fakt těžko pochopit naším Evropským mozkem. 

Ještě dějová odbočka: Když se chceme vymotat nahoru nad řeku a najít nějakou restauraci, kde bysme se mohli najíst, stoupáme po menších schodech a odbočujeme do takový pidi uličky. A…”Iva! Not this way!!!” říká Surya, trochu panickým hlasem, protože jsme omylem vešli do skladu nebožtíků!” ;) 

Yes! Chceme BOAT! 

Tak jsme se těšili, že konečně někomu řekneme, že chceme na loď, a zrovna se nás nikdo neptá. Tak chápete to?

Je brzo ráno, slunce svítí a my se konečně naloďujeme a zabíráme si místa hned na přídi. Je to nádhera vidět všechny ty Ghaty z vody. Pro indický hinduisty je tahle řeka opravdu všechno. Jednou jsem jí v konverzaci nazvala jen “řekou” a hned jsem byla opravená, že to je MOTHER GANGA, nebo HOLY RIVER. Asi trochu faux-pas!

Víte že, když tělo na hranici hoří cca. 2 hoďky tak z něj vyjmou u ženy pánevní kost, u muže hrudník a hodí je do Matky Gangy? Je to součást rituálu. Jo, a děti do 12 let se nepálí. 

Děti se hodí z lodě zabalený v prostěradle s kamenem do vody a těhotný ženy prý zrovna tak. Brrr.

Mimochodem, každej ví, že se lidi v Ganze koupou, ale já jsem viděla spoustu lidí i tu vodu pít! Tomu říkám kvalitní střívka! Nebo je ta řeka fakt svatá! Ale kdo ví, třeba pak tráví tejden na záchodě. To jsem se nedozvěděla.  

Jo, a proč se vlastně lidi nechávají za peníze pálit zrovna tady? No, úplně v kostce, chtějí vlastně trochu “ochcat” karmický zákony. V hinduismu totiž věří v reinkarnaci, tedy na to, že člověk neustále umírá a zase se rodí a to v různých podobách. Když se ale necháte spálit na břehu Gangy a popel se do ní nasype, údajně si zajistíte konec tohoto cyklu a přímou cestu do nebíčka. 

Good Bye kluci, Good Bye Varanasi

Marianu jsem si mohla nechat v životě jen jeden jediný den a kluci mi za chvíli taky odjedou. Stěhuju se do menšího pokoje s výhledem na řeku. Boží!

Jdu kluky vyprovodit. Tyjo! Možná už je nikdy neuvidím! Tohle je na tom cestování tak hezký a tak těžký zároveň! Tak good bye kluci! Díky za vás! 

Další 2 dny brouzdám kolem řeky a v uličkách sama. I Varanasi má turistickou část plnou obchodů, ale tý části se fakt vyhýbám. Já prostě miluju chodit tam a zpátky kolem Ghátů. Potkávat různý lidi, sledovat Babas (neboli svaté muže, kteří udajně zasvětili celý život víře, a lidé je vnímají jako bohy. Některý fakt jsou, jiní jsou jen podvodníci) Prostě miluju jen tak pít čaje a nasávat tu nezaměnitelnou atmosféru. Navíc už tady mám i pár “kámošů. “ 

Poslední večer brouzdám s jedním Italem. Je to umělec a fajn týpek. Strávila jsem s ním pár hodin před jedním Ghatem a pomáhala udat jeho skvělý nálepky s obrázkama. Povídáme si a sdělujeme si svoje love stories. Taky se léčí z rozchodu, tak si máme o čem vyprávět. Pak ale cítím, že chci být sama. Kupuju si obětinku a pouštím ji se svojí vlastní modlitbou a vděčností za to, že jsem tady po matce Ganze.

Trávím poslední noc v tomhle pulzujícím městě, večeřím se Santosem, majitelem hotelu, který se mě otcovsky ujal, po tom co kluci odjeli.

Ráno brzká vstávačka, Santos mě jde vyprovodit dáváme čaj a hurá směr Rishikesh! Čeká mě zatím nejdelší jízda vlakem, rovných 24 hodin. Ou jé! Ale o tom až příště.