Indie? To nemyslíš vážně?
Namaste! Rozhodnutí odjet do Indie přišlo tak nějak samo. Pamatuju si jen to, že kupuju letenku a uvnitř cítím, že dělám správnou věc. V tu chvíli jsem víc nepotřebovala. Nutno dodat, že s cestou do Indie se pojí rozchod, výpověď a stěhování.
Pamatuju si jen, že kupuju letenku a cítím, že je to správně!
Dát sbohem práci, a lidem, které zbožňujete je fakt těžký. Ale prostě někdy musí člověk všechno pustit, aby se ukázala nová cesta!
Jako fakt sama do Indie? Neblázni!
Nejbližší měli, někteří stále mají výhrady k mému rozhodnutí a nechápou, proč už prostě nemůžu mít ten normální život.
Nemůžu, prostě nemůžu, no. Sami dobře víte, že někde uvnitř nás je kompas, který se neřídí trendy ani názorem většiny. Je to náš vnitřní hlas, který jsem se rozhodla poslouchat. Kam mě vede? Sama nevím, ale vím, že součástí cesty je i důvěra ve vyšší vedení a důvěra v sebe, že to, co cítím je správně. A když zajebu ;) no, bože… i to je součastí růstu. Dovolit si chyby, "neposrat"se z neúspěchu, poděkovat a jít dál. (Pozn:. Omluvte citově zabarvená slova, ale sedí mi tam nejlíp). Důvěřovat vnitřnímu hlasu a nemrskat se za případné "chyby" je umění, do kterého se neradi pouštíme. Lehko se to říká, ale přenést to do vlastní reality, to chce odvahu. Protože, co na to řeknou lidi, žejo!
Strach je nejhorší kuchař
Asi týden před odjezdem jsem se nechala strachem všech ostatních vypsychnout na maximum. Ne, není to jejich chyba. Je to moje chyba. Mám toho už dost nacestováno, snažím se lidem důvěřovat, ale nejsem blbá. Vím, že s otevřeným srdcem jde všechno líp. Ale zároveň se musí mít člověk na pozoru. Mám zkušenosti, vím jak to funguje, ale málem jsem se nechala odradit lidmi, kteří vůbec nežijou to, co já.
Na jeden den jsem se uzavřela ve strachu. Byl to děs a přestalo se mi i dařit. A to mě probralo! Tohle přece nejsem JÁ! V ten moment se něco zlomilo. Zavolala jsem si s Martinem z cestovatelský skupiny a ten mě uplně mega podržel. Říká: "Tak co potřebuješ?" A já: "Uklidnit!" A všechno jsem mu to řekla, i to že přemýšlím, že nepojedu. Protože to určitě jako sama holka v Indii nepřežiju! Nezavěsil a krásným hlubokým hlasem mě uklidnil. A díky němu mi v Indických záležitostech radí i Honza Homola z mých milovaných Wohnoutů. A požehnání na cestu mi dal i Pjér la Chéz. To nevymyslíš.
Ještě že mi VESMÍR poslal Martina, který mi pomohl uklidnit se a věřit v sebe!
Odlet, přílet a ztracený batoh
Názorů na Indii je spousta. Já to přestala číst, protože by mi z toho houklo. Našla jsem skvělou stránku nacaj.cz, kde jsem zjistila praktické informace a balila se podle doporučení z téhle stránky. Rozloučila jsem se s přáteli a rodinou. A vyrazila na vlak se svačinou od maminky.
Říkala jsem si, že všemu uvěřím, až když budu odbavená! A je to! Mám v ruce letenku. Praha - Varšava - New Delhi - Jaipur. Postuju fotku na sítě a ta podpora od vás všech mi žene slzy do očí! Je to síla.
Ty vogo! Tak já fakt letím!
Ve Varšavě u odletové brány jsem už skoro jediná bílá! Takže jsem určitě správně. V letadle si sedám mezi dva muže. Vlevo Ind v turbanu a po mé pravici kouzelný pán. Usmívám se na něj a říkám: "Hello how are you?" Povídat si přestáváme až někde nad Indií. Kdy mi s otcovskou láskou říká: "Iva, you need to get some sleep!" Pár hodin a já vím, že je mezi námi doživotní pouto. Tohle je důvod, proč miluju cestování. Když se už v Indickém mumraji loučíme. Jsme oba na měkko.
Povídali jsme si několik hodin, pouto na celý život!
Jsem v Dilí. Z automatu si beru kód na wi-fi. Potřebuju projít imigračním, vyzvednout batoh a znovu se checknout in. Mám plíživej pocit, že to nemám šanci stihnout! A když vidím tu frontu na visa a tempo uředníků, jsem si jistá, že to nestihnu pokud něco neudělám. Takže prostě jdu k paní, která je na řadě a prosím ji, jestli můžu jít já. Nemluví anglicky. Tak to říkám znovu - pantomimicky. Ještě, že jsme před odletem hráli aktivity. Pouští mě. Pantomimicky: vděčnost na věky. Otisky prstů, přísný pohled úředníka do mého pasu a pak na mě, razítko a běžím. Vozík, nakládám batoh a běžím. Asi vypadám, že nevím kudy. Ujímá se mě Ind. A doprovází mě až k Indigo odbavovacímu pásu. Nic za to nechce a přeje mi, ať se mi tu líbí. Myslím si, že bude.
Hoši vole, nestíhám! Pantomimicky si zařizuju první místo ve frontě! :)
Delhí - Jaipur
Cesta Delhi - Jaipur nevím nic. Usínám ještě před odletem. Budím se se slinou na tváři. Když vystupuju z letadla je východ slunce. Dokázala jsem to, jsem tady. Ale batůžku můj! Kde jsi! Čekám, ale pás už je uplně prázdný. První co mě napadne je: "ty vole, to jsem to balení nemusela vůbec tak hrotit, když teď nemám nic." Ale sepisujeme report s tím, že se mi ozvou! Taxikář mi nabízí cenu a já se koukám na Uber aplikaci a zjišťuju, že to napálil. Říkám, tak to ne a přes appku si obědnávám levnější Uber.
Jsem tady: 97 Bhartendu Nagar, Khatipura, Jaipur. Vítá mě Navdeep. Ind - pan domací a moje "mamka" na další dva týdny.
Můj batoh měl vlastní dobrodružství!
Zůstal v Delhi! A přiletěl za mnou druhý den. Dojela jsem si ho vyzvednout se super tuktukářem. Poslouchali jsme Hindu music a byla to fakt jízda. Celý letiště jsme objeli asi 5x než jsme našli místo, kde batoh vyzvednout. Všechno dobře dopadlo a já mám svoje věci u sebe a jsem za to moc vděčná! Zatím se tu cítím skvěle. Usínám v pokojíčku s větrákem a těším se na další dny v kouzelné Indii!
PS: Ztište se. Nalaďte se na svůj vnitřní hlas a zkuste mu naslouchat. Co říká? Nemusíte jezdit do Indie. Ale určitě k vám promlouvá. Co říká? Udělejte TO! Věci se dají do pohybu, když se rozhodnete pro sebe.
S láskou k sobě, s láskou k vám!
