Já, Puttur a včely
Konečně mám čas ohlídnout se a rozjímat nad momenty, na který rozhodně nechci zapomenout a není nic lepšího, než se o ně podělit s vámi!
PS: šavlovej tanec už b(l)yl.
Z letadla jsem zamávala Jaipuru a se vší skromností jsem poděkovala za všechno, co jsem tam dole, v tom Růžovým městě zažila. K mému cestování neodmyslitelně patří nová přátelství, která trvají třeba jen pár dní, ale jsou o to intenzivnější. Někteří lidé mi totiž nechají svůj otisk v srdci navždy. Tak nějak takhle jsem si při odletu melancholicky uzavřela Jaipur adventure a otevřela se dalšímu dobrodružství! Letím na jih do státu Karnataka.
Vsuvka: Nechápu! Můj batoh prostě musí furt dělat nějaký problémy. Tentokrát vyvolávali moje jméno a já se musela přes obrazovku dívat, jak mi šacujou zavazadlo. Nic nenašli a můj batůžek byl vpušťen do podpalubí. Uf!
Zastávka v Mangalore
Rozhodla jsem se, že než odjedu do vesničky u města Puttur zůstanu dvě noci ve městě Mangalore.
Jinakost jihu mě praštila hned, jak jsem opustila letištní halu. Palmy, vlhko a o dost tmavší barva kože. Můj plán vyjít ven z letiště a objednat si Uber jsem opustila, když mě vyštěkali toulavý psy. A rychlým krokem jsem mazala zpět k okýnku, objednat si předplacené a předražené taxi. A už se vezu, zase úplně jinou Indii. Přijde mi na první pohled trochu modernější, čistější a zelenější. Chvíli je mi smutno po Rajastanským chaosu, ale to je jen počáteční melancholie!
Hotel mám booklej na periferii. Pan taxikář, zase dobrák od kosti, mě jde doprovodit až na recepci. A jsem ráda, protože z venku to vypadá, že ten hotel tam ani není. A s otcovskou láskou říká:
“Iva call me, if you need anything.”
Týpek na recepci, černej jak bota, zpocenej, v sukni a s pivním pupíkem se mi úplně nepozdává. Ale po chvíli se ukazuje, že má taky srdce na dlani. Pokaždý, když jsem se od někud vracela, tak mi podstrčil bonbónek, ujistil se, že jsem jedla a mám vodu. Jako u prvního bonbonu mě napadlo jestli neni něčim napuštěnej. Ale nebyl! ;)
Mangalore jsem procourala pešky. Ale cestou z periferie do města jsem jela Tuktukem a díky tomu se seznámila s Tofíkem. Tofík, to je fakt jeho jméno a je to milej a veselej týpek, kterej mi dával ochutnat podivnosti z jeho svačiny a dost jsme se u toho nasmáli.
Za další highlight města Mangalore počítám oběd v chrámu. Prej je společný jídlo zadarmo normální, ale mě mezi sebe vzala mamka s dcerou, tak to bylo takový milý.
Večer jsem šla na západ slunce u mě v končinách. Jako bylo to hezký, ale že bych to musela vidět dvakrát…prostě přírodu ten bordel fakt kazí. Cestou zpět jsem si dala vyhlášenou kokosovou zmrzku a k smrti mě vyděsili obrovský netopejři, který po západu slunce brázdí oblohu. Večer na hotelu jsem si pustila větrák na plný koule, přikryla se svým povlakem na peřinu, dala si špunty do uší a začala se těšit na zítřek. (Špunty protože zvuk některých větráků nedávám a vlastní povlak na peřinu, protože tou dečkou bych nepřikryla ani psa ;)
Welcome in the jungle
Tofík mě vyhodil na autobusáku v Mangalore tak rychle, že jsem se ani nestihla rozkoukat. Cílovou destinaci jsem měla napsanou na papírku, kterej posloužil opravdu výborně. Tofík ho jen všem ukazoval, a lidi nás poslali na rezavej bus. A tak jsem ani nemrkla a už si to sedím za řidičem a jedu směr Puttur. V Putturu mě má vyzvednout Yashwanth. Můj novej šéfík a pan domací.
Když sedím na zastávce, zase mě napadne. Jestli mě třeba pán nerozřeže a nepohodí v džungli! Ale strach plašim a důvěřuju intuici, že jsem si vybrala správně!
Yes! Je to tak! Yash je týpek! Od prvního momentu je jasný, že tohle je neobyčejnej člověk a že si jede dost svojí! Po deseti minutách kontaktu vím, že mi s ním bude hezky! Uvnitř děkuju a raduju se! Jak si takhle rozjímám, plazí se přes cestu obrovskej had!
Neudržím se a říkám “What the fuck?” Yash se tlemí a říká: “jo, tady je hadů a taky leopardi, divoký psi, sloni a pavouci. Ale neboj se, já jsem profi chytač hadů.”
No ty vole, se o mě všichni báli ve městě a přitom tady mě může něco uštknout nebo zakousnout za každým stromem! Ale po chvíli si říkám: “fuck it, kdo se bojí, má život o ničem! To beztak nebude tak horký!”
Bez práce nejsou koláče
No, to uplně pravda není, protože je tu hic jak prase a já mám koláče bez práce i v absolutním klidu. Ano, i po aplikaci dežodorantu, kterej slibuje, že mě nezdradí.
A co tady vlastně celý dny dělám? Funguju jako nějakej krajánek z pohádky. Dělám co se mi řekne a mám za to lože, výbornou stravu a milión zážitků.
Ale dá se říct, že můj den má pravidelný rytmus. Ráno se budím okolo 7 am. Naučila jsem se meditovat hned po probuzení. Jde to skvěle, člověk je ještě jednou nohou ve snech a je to hezký zvyk, jak přivítat den.
Pokračuju praním a mácháním prádla, který mám většinou namočený z předchozího dne. Pračka tady není. I Asha, Yashvantovo žena pere každý den a všechno v ruce. Pověsím prádlo a už slyším Ashu: “Iva come!” To už mi na stůl pokládá snídani. Snídám placky, rýži, idly s karíčkem, který může klidně být i rybí. Chutná mi to všechno! Mega moc.
Po snídani jedeme buď na včely, děláme něco okolo baráku nebo se staráme o hlívy a další houby. Yash dělá do všeho, takže jsem si procvičila třeba i práci s Canvou a navrhovala reklamní letáky na prodej medu i práci v Dubai a k tomu obvolávala lidi na interview.
Odpoledne pak jezdíme do školy učit děti plavat. Yashvanth je bejvalej plavec a fakt ví co dělá. Ještě že mám taky zápočet z plavání a mlhavě si pamatuju, co nám Lady Lohonková na fakultě vštěpovala. Ale já mám stejně na starost ty nejslabší a nejroztomilejší kousky. Takže pohoda. Můžete si oddychnout! Nikdo se neutopil! Ale párkrát jsem chtěla utopit já je. Rozkaz od šéfíka zněl jasně: "dej jim rozcvičku na suchu, já si ještě musím něco zařídit!" A ty smráďata zase zkoušely co vydržím! Ale na mě si nepřijdou! Ještě tři dny potom mi připomínaly, jak jsem najednou byla přísná a seriozní! ;)
Joo, a každou středu bylo místo plavání bruslení! To byla mega sranda! Děti si to sviští na dlaždicích na in-linech nebo těch bruslích s řemínkama. To obdivuju, protože já mám z terenních nerovností vždycky vítr. A oni si to dávaj dost neohroženě! Holt neznaj nic jinýho.
Ach, je toho tolik co jsem s rodinkou zažila! Milovala jsem každou minutu u nich v baráčku. Kafíčka, čajíčky, dobrůtky a hluboký rozhovory o smyslu života ale i fórky a spousta smíchu. Šéfík mi občas říkal Miss Universe a občas na mě volal Hey Asshole!
Vtipný bylo, když jsme rozváželi med a on nechtěl mluvit s jeho zákazníkama. Říkal, že jsou fakt urputný, a budou nás zvát dál a to on nechce, takže musíme mít plán. S medem do baráku půjdu já. On zastaví o pár ulic dál. Já jsem si musela pamatovat jména, barvu branky a co za drobný lži musím říct, aby jsme vyvázli bez pozvání dál. Fakt jsem se nasmála, protože to byly akce jak z filmu.
V domě u Ashy a Yachwantha jsem se měla opravdu krásně. Jejich syn Naren byl taky moc fajn. Okolo bylo vždycky spoustu kluků různých věků, který prostě občas přišli pozdravit nebo s něčím pomoct, ať už Naren byl doma nebo ne. Prostě good vibes!
Yash mě vzal i na výlet do budhistickýho chrámu Namdroling, poslal mě na výlet do Dharmasthaly a vyslal mě i na zkušenou do místního Ashramu, kde jsem meditovala a zpívala mantry s místní komunitou. Jo, a vzali mě i na svatební žranici! Dneska když jsem psala tenhle článek, tak mi volal! Chybí mi! Chybí mi jeho vtípky, řízení, při kterým jsem se loučila se životem. S úsměvem na rtech vzpomínám, jak po práci pijeme v autě lassi nebo na to, jak se smějeme přecházejícím lidem, který se motaj pod kola a ze srandy nadáváme! “Oh my fucking god! “
Blicí historka jako bonus na konec
Tak přátelé, pevně doufám, že jsem si to tímhle odblila a už mě nic horšího nepostihne! To se takhle jednou budim už od 3 ráno a říkám si, že něco je jinak! A když si sednu ke snídani, na kterou se vždycky mega těšim, tak se mi nějak nechce jíst! A už vůbec ne rybí kari! Jím placku a Ashe přiznávám, že mi neni dobře.
Ale není čas ztrácet čas. Dneska musíme rozdělit včelí kolonie! Tak jedem, královny čekaj! A já se modlím, ať to přejde. Statečně nosím boxy sem tam a dokonce jsem našla i královnu. Ale fakt mi neni! A tak když nesu předposlední box včel. Musím ho narychlo odložit a hážu kobru do křoví! Vidí mě domorodec a jde se na mě podívat!
Utírám si blitky z brady a říkám, že budu dobrá! Listama čistim včelí boxík a nesu ho na místo.
Točí se mi hlava a říkám si, že s boxem plných včel fakt omdlít nechci! Uf, zvládla jsem to. Ploužím se zpět a šefíkovi přiznávám, že mám dost. Lehám si pod palmu. Přímo pod kokos! Ale nemám sílu se přemísťovat. K tomu mě donutí až šustivej zvuk za hlavou! Říkám si: “ty vole to si to sem slizí určitě nějaká hadice a s hrůzou se otáčím! Neni to had, ale je to dost podivný stvoření! Takovej trilobit! Fuj! Šéfík se tlemí a posílá mě do auta! Dodělavá práci za mě, kupujeme kolu a veze mě domů. Bliju ještě 3x a spím až do druhýho dne. Ale ráno se budím s úsměvem! Life is good! Děkuju!
