Vrátila jsem bílou uniformu a za zády nechala tu neuvěřitelnou budovu fakultní nemocnice v HK. Místo, kde ve stejný čas lidé umírají a zase se rodí se. Trpí i se uzdravují. Jsem vděčná,  že jsem mohla být součástí tohoto pulsujícího mikrosvěta, kterým nemocnice bezpochyby je. Byla to škola. Škola života. Teď jsem si vyrazila na chvíli do světa pro další lekce, ale kousek mě navždycky zůstane ve FNHK! A tohle je článek z čistý lásky a melancholie. Chybíte mi! 

Ze světa do fakultky 

Anglie, Zéland, Austrálie, Asie, Kanada. Podívala jsem se na hodně míst a zkusila spoustu různých prací. Ale když přišel COVID a já uvízla v Čechách začalo mě lákat zkusit profesi, do které se mi hned po zdrávce nechtělo. Po mé krátké a neúspěšné zkušenosti na Pardubické interně jsem se na chvíli nechala odradit. Ale stejně mi to nedalo a požádala jsem znovu o místo sestřičky na Neurochirurgii. Tentokrát v HK. (Veřím, že každý z nás si prostě musí najít oddělení svého srdce.) 

A s NCHáčkem to přátelé, byla láska. Jak s oddělením, tak s doktorem v tričku a rozvázánýma tkaničkama (Ale to by vydalo na román z červený knihovny, bez happy endu. Tak o tom zase jindy!

Pár archivních záběrů některých prací, které jsem vyzkoušela. 

Team work makes the dream work

Během tří výživných  let na klinice neurochirurgie jsem si vyzkoušela práci na třech různých patrech, tedy ve třech různých týmech. A musím říct, že pocitově jsem schopná najít asi milión rozdílů.

Díky bohu, že se všude našel někdo, kdo si mě vzal na rozjezd "pod křídlo", ukázal mi co a jak, byl milý a podporující. To je tak strašně důležitý, když se k vám kolegové chovají hezky! 

Také jsem dost silně vnímala, jak rozjezd směny ovlivní třeba předávání služby. Nepředáváte totiž jen pacienty, ale i celkové naladění. Někdy jsem tu negativitu musela ze sebe přímo škrábat, abych se tím nenechala ovlivnit a zůstala optimistická, s důvěrou, že se to všechno nějak zvládne! 

Člověk by řekl, že práce je v podstatě všude stejná. Ale je tolik detailíčků a maličkostí, který z práce dokážou udělat dream work - anebo čirý peklo. Ale to nemá v rukách vedení, ale my sami! 

Jsem sestřička

Cítíte hrdost, když někomu říkáte, že jste sestřička? Já ANO! Společenská prestiž našeho povolání je prostě hmatatelná. Cítím obdiv, když ve světě, ale i doma zmíním, že péče o nemocné byla teď pár let mým denním chlebem. Cítím to i tady v Indii a k tomu mám čas na naši práci vzpomínat a rozjímat nad tím. A vskutku, přicházím k tomu, že být sestřičkou…Bože, to je tak krásný povolání. Já vím, že to zní jako klišé, ale ono to fakt je poslání!  Jen se to musí vzít za správnej konec a mít za zády opravdovej tým! 

Pacienti se k nám většinou dostávají, když už je něco dost špatně. Mají strach, bolesti a jsou hodně mimo komfortní zónu. Vyprazdňování na lůžku a podobný libůstky, to prostě nechceš. 

A pak jsme tu my. Máme ohromnou moc a příležitost postarat se o jejich fyzické tělo, ale i duši.

Můžeme je chytit za ruku, uklidnit, vysvětlit, hodit do placu nějakej vtípek! V tom je ta jedinečnost a krása naší práce.

A teď ruku na srdce! Jsi hrdá na to, jak se k lidem a kolegům chováš? Třeba když se nikdo nedívá? Zasloužíš si ten zmiňovaný obdiv? Když se na sebe podíváš jako filmovou postavu…Jsi spíš sestra Stefani nebo sestra z Přeletu nad Kukaččím hnízdem? ( To je samozřejmě přehnaný ;) Ale určitě mi rozumíš? 

Nejen v nemocnici, ale i v životě platí zákon akce a reakce

Co dáváš, to dostáváš zpět! Říkala jsem si, že během těch tří let musí přijít nějaký pacient, se kterým nevyjdu, se kterým mi to nepůjde. Ale nestalo se tak, když byl náznak, že to mezi námi začne dřít…stačilo si uvědomit jednu jednoduchou věc. Já jsem zdravá, pacient je nemocný. Mně je dobře, jemu je špatně. Já nemám strach, pacient má strach. Já mám informace. Pacient většinou neví, která bije. Já jsem v práci "jako doma". Pacient je v cizím prostředí.

Z toho mi jednoduše vychází, že já musím být ten, kdo má víc trpělivosti, vysvětlí všechny proč a jak a dokáže být milý i když je pacient "na zabití". Prostě profík s milou lidskou tváří. Protože v rukách máme opravdu daleko víc, než injekce a infuze. Jsme to my, kdo je může podržet za ruku, když je jim nejhůř. A to je na tom to nejkrásnější. To je to, co dělá naši práci jedinečnou. Jsme přítomné, když druhý trpí a máme tu moc to ovlivnit. 
 

Pečuješ o druhé, umíš pečovat o sebe? 

Naše duševní zdraví je zkrátka taky hrozně důležitý. Musíme si sami umět tvořit realitu, ve které nám bude dobře. Ať si říká kdo chce, co chce…pacienti stejně cítí jestli v našem konání je láska nebo jestli si na oddělení chodíme jen pro peníze. 

Nastavení: nesnáším to tady, ale co bych dělala jinýho…to je cesta do pekla. Interakce s kolegy i pacienty pak vypadá podle toho. A to samozřejmě neplatí jen o zdravotnictví.

Nemáš to rád? Dělej něco jiného! Nemáš koule na to odejít? Změň nastavení a začni to zase mít rád. 

 
 (Samozřejmě, nepočítám do toho provozní problémy, podstav, vrchnost nejvyšší, která vymýšlí papír na všechno). 
 

Děkuju…

 Tímhle chci říct, že mám obrovský respekt a obdiv ke všem sestrám i sanitářkách, které tuhle náročnou práci dělají s úsměvem celý život. To jsou opravdu andílci v lidském těle. Člověk by zkrátka měl dělat to, co mu přináší radost. Jinak to přece nedává smysl. 
 

Samozřejmě, každý den není posvícení a jsme jen lidi. Jasně, že jsem zažila dny, kdy se s prominutím všechno sere! Nebo třeba doslova každej “sere!” (Pardon, musela jsem ;) Ale je to zas jen o našem nastavení. 

A když nám to na pacienta nebo kolegu ujede a seřveme ho na dvě doby…vždycky se člověk může ze srdce omluvit. No, ne?

Povolání sestřičky je všechno, jen ne jednoduché. Dáváme ze sebe hodně. Kolik času pak každá z nás věnuje sobě? Je nesmírně důležité umět opečovat svoje tělo i duši. Ale vím, že spousta z nás si to nedovolí a třeba, ani neví jak. Ale je to stejně důležité jako čistit si zuby nebo si mejt nohy. Zkrátka, člověk se musí cítit dobře, aby mohl dávat dál. 

Sestřičky jsou stejně nejlepší! 

Říkám si, že až se vrátím chtěla bych se věnovat i něčemu takovému. Pečovat o ženy, které se rozhodly pečovat o druhé a přitom zapomněli pečovat o sebe. Všechno se to skládá. Tak uvidíme. Ale jsem otevřená jakýmkoliv navrhům i spolupráci. Napište mi. Budu ráda.

S láskou k sobě, s láskou k Vám

PS: Možná jsem blázen. Ale věřím, že prostě věci můžou být lepší, když každý začneme u sebe. 

…založila jsem si insta! A momentálně sama cestuju v Indii!