Skoro se slzama v očích se loučím s městem Varanasi. Jsem na měkko, protože moje sólo cestování po Indii skončí za dva dny. Čeká mě 24 hodinová jízda vlakem do města Dehradun, odkud budu pokračovat autobusem až do hlavního města jógy a meditace. Rishikesh, se nachazí v provincii Uttarakhand, opět na břehu matky Gangy. V Rishikeshi se potkám s českou skupínou a budeme se společně čistit od všech špatností. 

Den i noc v indickém vlaku

Moji věrní čtenáři, kterým mimochodem moc děkuji za podporu a přízeň, dobře vědí, že indické vlaky miluju. Lásku k indické železnici nezměnil ani tenhle 24 hodinový “express”. 

Moje postýlka je “side upper bert” tedy v uličce nahoře a spolucestující jsou veselí studenti Reiki. Mají s sebou šedivýho, fousatýho pána, co vypadá trochu jako Osho. Je to prý jejich Guru. Všichni jsou usměvaví a pod mírným, ale milým nátlakem mi dávají ochutnat jejich sváči. 

Cesta mi utíká jako voda v Ganze. Vím, že to je naposled a tak vychutnávám každou minutku. Hrozně mě baví číst si, sledovat svět za oknem nebo jen tak čumět na lidi kolem sebe a vnímat dění ve vlaku. 

Zhasínají světla. Celý vlak utichá a cestující se balí do dek a prostěradel. Spokojeně usínám a to hodně natvrdo, protože se budím až v cílové stanici, když už je vlak úplně prázdný. (Reiki kámoši vystupovali o 3 hodiny dřív.) Utírám slinu z tváře a rychle si balim svoje fidlátka. Uj! Moje žlutý tričko má dost! Mám brutus rýmu a hned za Varanasi došly kapesníčky ;) měl byste někdo lepší nápad? 

Příjezd a poslední den samoty

Když vystupuju z vlaku na nádraží v Dehradunu kouše mě do tváří zima. Himaláje už nejsou daleko. Je 6 ráno a tma. Musím si sehnat tuk tuk, který mě odveze na autobusák. Nejsem úplně ve formě. Rýma, zima, únava a chce se mi močit. Po klasickém smlouvacím tanci beru Tuk tuk a jedeme na nádraží.

“Cože? Tohle ale není nádraží kémo! Tady jsou džípy a ne autobusy!” Tušim levárnu.

Moje únava a plnej měchýř způsobují zvýšenou intenzitu mého projevu a za chvíli je kolem mě a tuktakáře asi dalších pět Indů. Vztekám se a říkám: 

“Já ale nepojedu džípem a nebudu čekat na další 4 lidi. To ani náhodou! Já chtěla na autobusááák!”

 Domyslete si tón: něco mezi ženskou nasraností a dětským fňukáním! Naštěstí do hry vstupuje další pán a uklidňuje mě, že tudy jede i normalní linkovej autobus. A za minutku už na jeden mává. Ten zpomaluje a já skoro za jízdy naskakuju. Si kráso, tohle by bylo, ale jestli udržim moč ještě další hodinu, tak to teda fakt nevim! 

Vystupuju v Rishikeshi a zuby nehty to držim. Stav: Rýma, zima, močení a k tomu se přidal ještě hlad. Jdu do prvního podniku, který se mi zamlouvá. Za vteřinu dvanáct uspokojuju základní biologické potřeby. Záchod je brutus, ale když musíš, tak musíš.  Je mi líp. Exuju tři čaje a u toho zkřehlým pařátkem píšu na ubytko, že umírám zimou, jestli můžu přijít dřív. Můžu! Jupí, tak jedem!

Můj Ajurvédský retreat začíná až zítra, takže mám ještě celý den sama se sebou! Hurá! Teplá sprcha, přiobléct se, sbalit batoh a jde se objevovat. Táhne mě to k řece. Tady je matka Ganga krásně modrá a čistá. Ano, je to zase láska na první pohled. Navíc u řeky potkávám pana Anandu, se kterým už jsme kémos prostě napořád. 

Celý den bloumám kolem Gangy a od srdce děkuju za to, co jsem všechno prožila. Píšu si detailíčky do deníčku a po tvářích se mi koulí slzy vděčnosti. Tak díky Indie. A od zítřka už budu součástí skupiny. Můj poslední večer trávím stylově divokým tancem u ohně v Hostelu u 12ti mnichů. Usínám úplně vyčouzená, ale šťastná. 

Klystýr pro všechny!!! 

Účastním se pobytu v Ajurvédském centru, kde s dalšími 11 lidmi podstoupíme léčení, kterému se říká Panchakarma (čekají nás masáže, očista, meditace, jóga a delikatesní ajurvédská strava). Všechno startuje vstupní prohlídkou, kdy Ajurvédský doktor podle tepu na zápěstí a letmého pohledu s jistotou určuje náš typ a celkem trefně odhaduje naše zdravotní neduhy.  Pak do karty předepisuje terapie na další dny. Já jsem podle typu Vata/Pita a obávaný klystýr mě nemine! Strach z výplachu trubek nás se skupinou krásně spojuje. 

Rodina mého srdce

Ostatní účastníky zájezdu dovezl minibus až na ubytování. Už se čeká jen na mě, ale mě navigace dovedla na zcestí. Sdílím polohu a Jarek mi vyráží naproti. A hurá! Už ho vidím! Objímáme se mezi krávama, kravincema a troubícíma tuk tukama. Ze skupiny znám jen Samayu a Jarka. Sam je mojí milou průvodkyní na opravdové cestě k sobě a zbytek lidí, se kterými se na přivítanou srdečně objímám se víceméně rozhodlo vědomě či nevědomě pro stejnou věc: rozmazlit tělíčko a pokračovat v hledání sebe a opravdového smyslu života. Jména zatím nevnímám, ale tu krásnou energii každého z nich ANO. Jooo, s touhle skupinkou to dám! 

Prožili jsme toho spolu tolik. Masáže a klystýry z vás tahají toxiny nejen kůží, ale vyplavuje se i různý emocionální balast. To vše podpořené ranní i večerní meditací, klidem a časem na sebe. Zní to skvěle, že? Ale právě v těhle chvílích má duše příležitost k nám promlouvat a když si to dovolíme dostaví se pocity, které nemusí být úplně příjemné, ale pro růst jsou velice potřebné. Naštěstí jsme tam byli jeden pro druhého. Objetí, úsměv, pohlazení, hluboký rozhovor nebo společné mlčení…Z dvanácti lidí si k vám vždy najde cestu ten, kterého v daný moment nejvíce potřebujete. 
 

Hodně osobní vsuvka! 

Naše první společné sdílení to byla síla, na kterou jen tak nezapomenu. Vím, že spousta lidí se sezení v kruhu vyhýbá, ušklíbá a směje. Ale já to vždycky nechám proudit a pak se dějou věci. Jako teď: Otvírám sdílení, držím v ruce sošku Ganeshi a nemám v hlavě nic připravenýho. Nádech, výdech. A najednou přesně vím, co jim mám říct:

“Jsem moc ráda za tuhle skupínu.” A za touhle myšlenkou mě dohání smutek, a spouští se vzpomínka na “doma”, kde se musím o přijetí snažit.

“Doma jsem braná kvůli tomu co říkám a jak žiju jako divná a  jiná. Ale já to tak neplánovala, to život mě zavedl právě sem a probudil, teď už není cesty zpět!

Nemám partnera. Odešla jsem od něj. Hmotně bych se měla skvěle, ale nebylo mi s ním dobře, a odešla jsem dřív, než by mě tlak “žít jako ostatní” donutil mít s nim děti.

“Cestuju sama po Indii a hledám se. Protože prostě NEVÍM co mám dělat a nebojím se to přiznat. Hledám hloubku a smysl. “

Pro tuhle skupinu to je odvaha. Doma se se mnou táta pro jistotu nebaví. (Mamko, vím, že se snažíš ;) 

Další účastníci se pouští do podobně hlubokých odhalování. Kdo zažil, ví! Pardon za výlev, ale muselo to ven! 

Srandy kopec…skoro Himaláje! 

Kromě hloubek jsme se spolu i dost zasmáli! Tady jsou frky, na který jsem si rozpomněla.

Skupinu jsem seznámila s faktem, že tady existují prádelny, které vám vyperou do druhého dne.

Vsuvka: za zanudlené tričko z vlaku jsem dobrovolně zaplatila double! ;)

Prádelnu si někteří tak oblíbili, že tam nosili prádlo každý den. Ne! Ne! Nebylo to klystýrem, ale přísným zákazem pití kávy. Ve skupince jsme však měli fajnšmekry, kteří by bez kafíčka nedožili večera. 

Proto krycí věty typu: “Jdeme do prádelny?” nebo “Já musím dát prát” navždy bude vonět zrnkovou kávou. Žejo Jarku, Honzo a Mirku!?

Jak už jsem říkala, díky klystýrům jsme si byli hodně blízko. Posel posraných zpráv vždy před večeří na nástěnce přečetl adepty na velký klystýr pro další den.  Malý olejový klystýrky ty, pro nás byly denním chlebem. A vzpomínka na otázku:

“Sralas?” a ukončení rozhovoru větou “Počkej, musím jít, mám v sobě olej!” nebo “Bacha, běžim kadit” mě nikdy nepřestane rozesmívat!

Když byla energie (věřte nevěřte, ale dvě hodiny masáží a čištění těla vyčerpává) chodili jsme brouzdat do okolí. Já nikdy nezapomenu na vycházku ke Ganze, kdy jsme zvolili zkratku ve stylu: je to sice dál, ale za to horší cesta. Chůze po pláži, škrábání se po skalce, přelejzání plotu, skoro napadení psem, časová tíseň a dojezd na druhý břeh lodí, protože most byl nečekaně zavřený zůstane navždy v mých vzpomínkách! 

Tým: “je to sice dál, ale za to horší cesta!” 

O zábavu se nám často starali místní opice nebo naši hoši, když zrovna vycházeli z procedury. 

Češi a Indi v akci

Byla sranda pozorovat Čechy, kteří nikdy nebyli v Indii a Indy, kteří nikdy nezažili Čechy. Začalo to regulérním ohněm v místnosti, jelo to přes nepoužívání toaleťáku, sledování “punk” stavby naproti, užili jsme si spolu Vánoce i Silvestr, zpívali mantry s doprovodem tradičních nástrojů a ómovali před každým jídlem, učili se vařit, učili se od Indů mít to všechno víc na salámu a být tady a teď.

Při masážích se celého našeho těla neúnavně dotýkaly dva páry indických rukou. Když někoho necháte, aby se vás dva týdny dotýkal, vytvoří se mezi vámi vztah, ať chcete nebo ne. Šéfík Ajurvédského centra Rana a jeho tým vysmátých kluků, se nám snažil splnit všechno, co jsme si jen přáli. A to jídlo! O la la! Ještě teď si olizuju prsty a vzpomínám na zdravé a výborné polívčičky. 

Celému pobytu nasadil korunu výlet do horské vesnice. Rana, majitel Centra Roots Ayurveda se tam narodil. Cesta byla hodně dobrodružné povahy a myslím si, že každý z nás byl povahou terénu donucen popřemýšlet o smrti. Ale odměnou za jízdu na hraně byla dechderoucí panoramata a pohled na surový a obyčejný život horských lidí. Ještě v sobě cítím tu euforii, která mě tam popadla! 
 

Tak ahoj! 

Se skupínou jsme si ještě vychutnali zážitkovou jízdu minibusem do Delhi. Kdy za zmínku stojí kličkovaná za tmy v uzounkých uličkách, kde náš mlčenlivý šofér ukázal, že opravdu umí!  

Tak díky moc ty “moje Indie!” Love you and always will!