Prochcané Ooty

V Mysuru jsem zamávala Přémovi a radostně si hovím na sedadle číslo 1 a nechávám se vézt. Kam? Do hor! Vypadá to seriózně, páč děti přes uličku už jsou navlečený v zimních bundách, čepicích i rukavicích. A fakt, asi po třech hodinách cesty autobus začíná funět. Palmy střídají vysoké stromy, vzduch chladne a všechno se zahaluje do tajemné, ale pořád průhledné mlhy. Je to zase úplně jiný svět. A jakmile se začnou objevovat moje milovaný kopečky vybarvený nádhernou zelenou čajových plantáží, moje srdce zpívá! Do Ooty jsem se tak těšila. 

Ale bohužel ne vždycky jde všechno podle plánu.

  Vystupuju z autobusu a zjišťuju, že krásný ubytování, který jsem si zamluvila vlastně není úplně v Ooty. Ups. Stane se. Ruším ho, jdu se najíst a promyslet co dál. Dávám si veggie Biryany. Indická paninka mi několikrát přidává výbornou domácí raitu a dolejvá vodu. Super! Tady se jede voda teplá! Good, to mi vyhovuje. Oblíkám si mikinu a bundu, hážu si batoh na záda a jdu hledat ubytko. Cestou se zastavuju v hodně lokálním stánku na chai. A zase za mě čajíček platí úplně random pán. A to jsem ho jen pozdravila. Nechápu a vždycky mě to dostane.

 Ooty je malebný. Ale každý ubytko na který jsem narazila je plný. Sedám si na patník a bookuju si pokoj přes appku. Vypadá to dobře a je to 20 minut pěšky. To dojdu. S báglem si vyšlapuju do kopce, z kopce. Ale safra, safra, podle mapy bych už měla stát před ubytkem. Ale přede mnou je jen opuštěnej obchod, rozbitej plot a kráva. 

Brouzdám okolo, ale kde nic tu nic. O displej telefonu mi začínaj pleskat kapky. Chčije!

Boží! Naštěstí se mi podařilo dovolat se majiteli mého ubytování. Po asi pěti minutách vysvětlování a popisu okolní krajiny pro mě posílá motorku. Hoši! Tak to bych nenašla, ani kdybych byla Kryštof Kolombus. Sesedám z motorky a vcházím do místnosti, která se tváří jako recepce, a heleme se!! To je přece týpek, kterej se nedostal do mýho autobusu z Mysuru. Zdravíme se a domlouváme se, že dáme kafe. Pan domácí mě vede do pokoje. 

Si kráso! To je díra. Ale já už nechci někde v dešti hledat další díru. Rezignuju.

Převlíkám se do suchýho, obouvám tenisky a jdu dolu za Bišonkem. Opravdový jméno jsem už zapomněla, ale znělo nějak takhle. Týpek je starší, vysokej, narostlej, dlouhovlasej Holanďan. Po deseti minutách s ním, mám hlavu jak pátrací balón. Týpek mluví, mluví a mluví. Po chvíli vypínám a už jenom kejvu. Pak už ani nekejvu. Jsem šťastná, když mu přeju good night.

 Pocit štěstí ze mě rychle vyprchává, když zjišťuju, že z hadice ze stěny teče jen studená. Brrrr. Wim Hoff by nebyl pyšnej! Opatrně si meju jen to nejdůležitější a z báglu tahám povlečení, který jsem si vzala přesně pro tenhle případ. 

Žádám ještě o další dečku, kterou bych nepřikryla ani prašivýho psa, zavírám oči a snažím se usnout. Trochu smrad, zima, vlhko a zvuk kapající vody. Libový!

Usnout nejde! Zvládám si poslechnout celou přednášku Pjéra la Chéze a ještě o ní zevrubně a ze všech stran popřemýšlet. Ráno celá zdrchaná otvírám oči a slyším jak venku bubnuje déšť! Jenže já v tomhle zavšiveným pokoji prostě nechci bejt. Zajebávka byla, že jsem si zaplatila hned dvě noci. No nic, oblíkám se a jdu ven. Třeba se to roztrhá! Venku mlha, že by se dala krájet. Jdu jíst. Prostě budu jíst a pít dokud nebude líp. Bišonek ještě spí. Díky bohu.

 Den startuju mojí oblíbenou masala dosou. Teplá voda, čaj, kafe. Furt chčije! Přecházím do dalšího podniku! A cestou? Koho nepotkám! Bišonek! Tak to tak má asi bejt. Dávám si s ním druhou snídani. Už jenom krápe. Vzdávám se jízdy vláčkem v kopečcích, protože by stejně nebylo nic vidět, ale nacházím v mapě chrám, botanickou a růžovou zahradu. Bišonka nesetřesu. Usmyslel si, že jsme tým. A tak, alepoň mě bude mít kdo fotit. Ha ha!

 Vyrážíme! Je to do kopce! Už neprší. Jsem fakt šťastná, protože je to tady moc krásný. Chrám je boží a na Bišonka alias Rádio už jsem si taky zvykla. Občas mě i pustí ke slovu. Prohlížíme si růžovou i botanickou zahradu. Jíme. A zase chčije. Už fakt potřebuju bejt sama. Odpojuju se a jdu na chai, psát si do deníčku a užít si ticha. Do vlhký díry se vracím k večeru, durch, s nudlí u nosu a promrzlá na kost! Balím se do psí dečky a nemůžu se dočkat rána. Je ráno, díky bohu. A hádejte co?

Zase chčije! Je to jasný! Musím se odsud odjebat stůj co stůj! Balím a u toho pšíkám a kašlu!

Lékem proti trudomyslnosti je mi tanec! Sedám na první tuk tuk, kterej na ulici vidím. Nechávám se vyhodit na autobusáku a v poslední minutě naskakuju do autobusu směr Coimbatore. Mačkám se mezi babču a mladou holčinu a jedém! Yes! Pane řidiči, odvezte mě zpátky do tepla prosím!

 Slovo závěrem: Zážitek to byl, o tom žádná! Panorámata v mlze, načáchlá vlhkotou, ucpanej nos a kašel. Boty a batoh od bláta. Ale i tohle patří k cestování. Cestou dolů jsou mi sladkou útěchou dechberoucí panorámata a čaj. Děkuju. Life is good!