"Půjdu do tmy! Jak jako do tmy?", ptá se táta? Stravím týden v absolutní tmě, sama se sebou! Babička se křižuje a z tatíkovo výrazu čtu: Bože, co ta holka zase vymejšlí? Lenka, podle hlasu v telefonu naprosto skvělá žena, která se o mě ve tmě bude starat mi při našem prvním rozhovoru poradila: "říkej svému okolí, kam se chystáš, bude to s nimi taky pracovat." A tak se i stalo.

 
A Ivu, proč tam chceš? 

Moje poslední dva roky byly šílený! S mým nejvíc nejlepším přítelem Pepou jsme se rozešli, protože jsem ho podvedla, lhala jemu i sobě  a nějak to pořád nechápu a nejde mi si tu zradu odpustit. V mém novém vztahu se střídaly krásný chvíle s peklíčkem. Nechápala jsem proč se to děje. Ve zkratce: byla jsem smutná a zmatená víc než kdy jindy, ale rozhodla jsem se s tím něco dělat. S vědomou prací na sobě mi pomáhá Samaya a její Vnitřní láska. Vede mně jemně a laskavě tak, abych našla vlastní cestu. Jednou při konzultaci se zamýšlí a pak říká: a nechceš zkusit tmu? Při té představě mi buší srdce, to je strach, ale hluboko uvnitř vím, že to je ono. Tma volá!

 
Cesta do tmy

Vzala jsem to přes Ostravu, kde jsem navštívila boží kamarády, se kterými jsem na Zélandu zabalila asi milion jablek. Krásně se o mě starali a dost jsme se mému nadcházejímu pobytu ve tmě nasmáli. Lukáše nejvíce zajímalo jak budu kadit! Vypravovali mě stylem: "A nezblázni se tam Ivu anebo zůstaň tady s námi! " Ne! Jsem rozhodnutá. Nastupuju do autobusu směr Kozlovice. Cestou mě zachvacuje strach tak, že skoro prejíždím zastávku, kde mám vystoupit.

Vzala jsem to přes Ostravu. 

 
A jak to bylo dál? 

V krásném pokojíčku mě víta Lenka. Nespletla jsem se. Je boží. Povídáme si. Je mi s ní hezky. Zhasni si, až budeš ready. Všechno si to tady vyzkoušej, příprav a osahej. Ne, fakt zkus si všechno! Lidi si kolikrát rovnou zhasnou a pak ani neví jak se osprchovat. Nenechávám nic náhodě a všechno si se zavřenýma očima zkouším. Dovídám se, že Lenka mi bude jednou denně v době oběda nosit jídlo na celý den a kdybych měla nějakou krizi, tak to se mnou probere. A když se mi nebude chtít mluvit vůbec, tak to taky nevadí. Kdybych měla nějaký psycho stav, můžu si rozsvítit a pak si zase zhasnout. Kdybych potřebovala vzduch, vím kde jsou klíče a můžu vyjít ven. Je to všechno na mě. Svoboda! (Asi velký rozdíl od Terapie tmou. Tam platí: rozsvítíš - končíš.) Jen tak zkusmo si zhasínám. Tak to je brutálni tma. Tyjo, tak to bude síla. Když mám všechno připravené večeřím. Je to moc dobrý! Tuším, že jídlo s návštěvama Lenky, pro mě bude příští týden světlem. Ještě si na papír píšu záměr a co si přeju, aby mi tma přinesla. 

Jdu spát. Zhasínám. Zítra už se probudím do tmy.

Pokojíček a nádoby na boží jídlo od Lenky. 

 
Tma a já 

Nečekala jsem, že se budou dít zázraky. I když musím přiznat, že jsem tajně a teď mi přijde, že i zcela naivně doufala, že snad budu ve tmě vidět! Smích! (Jedna paní povídala, že se jí otevřelo třetí oko a ona si mohla číst, psát a malovat!) Tak určitě!!! Ještě teď se tomu od srdce tlemim, protože ta černočerná tma přede mnou by se dala krájet a já nevidím ani vlastní ruku. 

Po asi 10 minutách zírání do tmy oči na týden zavírám. Zírat do černa je totiž fakt namáhavý.

Tak a co teď. Jsem ve tmě. Už se to děje. Úplně se tomu poddávám. Chci si to užít. Ať přijde, co přijít má. Jedno je nad slunce jasné, tady před sebou neuteču. Nemůžu emoce ani myšlenky vytěsnit prací, filmem nebo sportem. Musím si s nimi poradit. A hlava už jede na plný koule! Vynořují se vzpomínky. Vzpomínky na lidi, kteří se nějak dotkli mého života, někteří mi mega chybí, některý bych nejradši škrtla. Přehrávám si nepříjemno i to krásno, co jsem doposud zažila. Ale to nepříjemno se vrací jako bumerang.

 To není dobrý! S takovou mi tady jebne. Jak se k tomu postavit? Mluvím se sebou, někdy i nahlas. Chci se toho bahýnka zbavit. Cítím, že musím odpustit druhým i sobě. Ok, ok! Vymýšlím metodu: Říkám účastníkům "konfliktů" všechno co potřebuju, na některý i křičím, občas si i zanadávám. Nechávám sebou všechno projít. Pak všechny nehezký vzpomínky, s lidma, i s větama který bolely balím do papírový bedny a tu bednu zapaluju. Odkládám to, už mi to neslouží, tak ať to shoří. Některý bedny pálím i vícekrát. Holt, něco potřebuje více péče. 

Jsem neskutečně bdělá. Od druhého dne mi nejde spát. 

Dny ubíhají

Cvičím jógu. Jím. Ležím v pytli poslouchám ticho. Sedím, piju čaj. Jdu se sprchovat (to je lék na všechny vyhrocený stavy). Sedím, cvičím, pláču, tančím! Jím. Bubnuju. Zkouším malovat.  Zpívám si (zjišťuju, že žádnou pořádnou písničku neumím dokonce:). Dělám, co se mi zachce. Čas od času nečekaně vyplave silné uvědomění nebo velmi silná vlna vděčnosti, po kterých vždy následuje "happy pláč". Balím a pálím bedny. Propouštím, co mi už neslouží. Těším se na návštěvy Lenky a jídlo! :)

Cítím všudypřítomnou vnitřní radost a klid, která opravdu pramení odněkud zevnitř. Ani minutu nelituju, že jsem tady. Naopak. Ó bože, co ta tma umí!

Take home message: Praktický věci člověk prostě zvládne i bez očí. To byly úplně zbytečný obavy. Být se sebou, sám, v tichu a ve tmě, to je úplně jiná káva. To totiž člověk běžně nezažije, a je to síla. Než jsem si zhasla, napsala jsem si na papír: Cítím se v bezpečí a uvnitř se na sebe strašně těším. Jsem přesně tam, kde mám být. Jsem připravená potkat i své stíny a spojit se se svým srdcem. Jízda může začít. Děkuju, že můžu! A to vše se mi splnilo. 

Tma je magic. Není to jen smyslová deprivace, jak si spousta lidí myslí. Je to hojnost. Ani jednou jsem nemyslela na to, co mi chybí. Uvědomila jsem si, jaké bohatství mám sama v sobě. 

Tma určitě není pro každého. Spousta lidí reaguje stylem: "No, tak to vůůůbec!" Avšak pokud pod strachem cítíte byť jen skoro neslyšné volání, určitě to zvažte! Třeba to je i vaše cesta k sobě. 

[Cesta k sobě] - proces, kdy člověk začne cítit, že je něco jinak. Jinak než jsme se učili ve škole, jinak než si většina lidí myslí. Je to umění načítat přání své duše a hlavně odvaha dávat jí to. DO IT! 

Cestě k sobě zDAR!