Povídka: S houstičkama nebo bez?

Chci s vámi sdílet jednu historku, která se mi opakovaně připomíná. Asi ji prostě mám poslat do světa. Vzpomínka je z doby, kdy mi bylo asi 10 let. Stále ji vidím, jakoby to bylo včera a myslím si, že je v ní ukrytá důležitá zpráva pro nás všechny. Tak tady je...

Když jsem byla dítě, naši odmítli trápit se s nemehlem na svahu. Na první sjezdový pokus jsme naložili moje nové Rosignoly a jeli na místo zvané "Mrchoviště" a tam nade mnou zlomili hůl. Teda spíš hůlku. Táta do teď říká, že jsem se tam válela jak mrcha. :) Na lyžích jsem se zdála jako ztracenej případ. (pozn. autora - lyžování miluju a dokonce jsem ho i učila) Prostě, každej začátek je nepříjemnej! 

Tam nade mnou zlomili hůl. Teda spíš hůlku. Táta do teď říká, ze jsem se tam válela jak mrcha. :)

Takže jsem každou sobotu nebo neděli nasedla před staďákem v ČB do autobusu a jeli jsme směr Šumava. Na Nové Hutě jsme jezdili obyč Karosou. A tenhle náš autobus si to jednoho dne přifrčel se zbrusu novou vymožeností. Hned za řidičem se blejskal automat na horké nápoje i hrachovou polívku. Tenkrát to byla prostě bomba. 

Do teď si vybavuju ten pocit, jak v lyžákách, ošlehaný větrem a po celým dnu na kopci v rukách žmouláme desetikačky a nedočkavě čekáme, až na nás obézní a cigaretama zatouchající řidič vyštěkne: "Co chceš ty?" 

Já to vím naprosto přesně. "Hrachovou polívku prosím. S houstičkama nebo bez?" štěká řidič. Nesnáším, když se rozmočí. "Jasně, že bez!" Za mnou stojí Ráchel. Ráno jsme si sedly spolu, známe se z tancování. Taky si dává polívku do kelímku. Bez krutónů. Kolíbáme se uličkou zpět na naše místa. Uf, nevylily jsme jí. Sedíme a hřejeme si o polívčičku ruce. Ráchela smutně kouká do kelímku. "Ale já jsem vlastně chtěla ty houstičky," povzdechne si. Bez mrknutí okáa vstává a jde protiproudu, již obsloužených dětí, vstříc řidiči, kterej už má dost! Obsluhovat malý děti je totiž zkouška ohněm a autobusák - hoří! Mýma dětskýma očima hodnotím situaci: "Ty kráso, ten jí dá! Já bych nešla!" myslím si pro sebe. To už tam Ráchel neohroženě stojí, natahuje ruce s polívkou k řidiči a říká: "Já bych prosím chtěla ty houstičky!" Řidič je běsnej, něco hartusí, ale Ráchel jakoby to vůbec nevnímala. Řidič neochotně, vyhovuje prosbě a sype jí krutónky do polívky. A Ráchel říká: "ještě to míchátko prosím, čím bych je jedla?" Řidič lituje, že měl tak blbej nápad nabídnout službu automatu vyhladovělým dětem bez rodičů. Ale to už se Ráchel kolíbá zpátky. Spokojenost z ní stříká na celej autobus. 

Myslím, že jsem ji to tenkrát neřekla, ale cítila jsem k ní neskutečný obdiv.

Prostě si to rozmyslela, chtěla krutónky a šla si za tím. Musela se prodrat davem a čelit fakt nepříjemnýmu pánovi. A ani si tím bručounem nenechala zkazit radost. Za mě geniální!

Potřebovala k tomu jen vědět co chce a nebát se. A co ty? Máš dost odvahy dojít si pro svoje houstičky?