Povídka: S houstičkama nebo bez?
Chci s vámi sdílet jednu historku, která se mi opakovaně připomíná. Asi ji prostě mám poslat do světa. Vzpomínka je z doby, kdy mi bylo asi 9 let. Stále ji vidím, jakoby to bylo včera a myslím si, že je v ní ukrytá důležitá zpráva pro nás všechny. Tak tady je...
Když jsem byla dítě, naši odmítli trápit se s nemehlem na svahu. Na můj první sjezdový pokus jsme totiž naložili moje nové Rosignoly a jeli na místo zvané "Mrchoviště" a tam se to stalo. Zlomili nade mnou hůl. Teda spíš hůlku. Táta do teď říká, že jsem se tam válela jak mrcha. :) Na lyžích jsem se zdála jako ztracenej případ. (pozn. autora - lyžování miluju a dokonce jsem ho i učila) Prostě, každej začátek je těžkej.
Tam nade mnou zlomili hůl. Teda spíš hůlku.
Naši na mě neměli nervy a tak mě svěřili do rukou odborníkům. Tak jsem každou zimní sobotu nebo neděli nasedla před staďákem v ČB do autobusu a hurá směr Šumava. Na Nové Hutě jsme s oddílem lyžařů jezdili obyč Karosou. Ale jednoho dne, si to náš autubus přifrčel se zbrusu novou vymožeností. Hned za řidičem se blejskal automat na horké nápoje i hrachovou polívku. Při nástupu do vozu se nám tajil dech. Tenkrát to byla prostě bomba.
Do teď si vybavuju ten pocit, jak v lyžákách, ošlehaný větrem a po celým dnu na kopci v rukách žmouláme desetikačky a nedočkavě čekáme, až na nás obézní a cigaretama pročpělej řidič vyštěkne: "Co chceš ty?"
Já to vím naprosto přesně. "Hrachovou polívku prosím, a podávám řidiči korunky. S houstičkama nebo bez?" štěká řidič. Nesnáším, když se rozmočí. "Bez houstiček, odpovídám." Za mnou stojí Ráchel. Ráno jsme si sedly spolu, známe se z tancování. Taky si dává polívku do kelímku. Bez krutónků. Kolíbáme se s polívčičkou mokrou uličkou zpět na naše místa. Uf, nevylily jsme jí ani nehodily záda. Sedíme, obě máme rudý tváře a rozcuchaný vlásky a hřejeme si o horkou polívčičku ruce. Ráchela smutně kouká do kelímku.
"Ale já jsem vlastně chtěla ty houstičky," povzdechne si.
Bez mrknutí oka vstává a jde protiproudu, již obsloužených dětí, nebojácně vstříct řidiči, kterej už má dost! Obsluhovat malý děti je totiž zkouška ohněm a autobusák se už zmítá v plamenech! Dětskýma očima hodnotím situaci nějak takhle: "Ty kráso, tak ten jí dá! Já bych nešla!" Ale to už tam Ráchel neohroženě stojí, natahuje ruce s polívkou k řidiči a říká: "Já bych prosím chtěla ty houstičky!"
Řidič je běsnej, něco hartusí, ale Ráchel jakoby to vůbec nevnímala. Řidič neochotně, vyhovuje prosbě a sype jí krutónky do polívky. A Ráchel říká: "ještě to míchátko prosím, čím bych je jedla?" Řidič lituje, že měl tak blbej nápad nabídnout službu automatu vyhladovělým dětem bez rodičů. Ale to už se Ráchel kolíbá zpátky. Usazuje se vedle mě a spokojenost z ní září na celej autobus.
Myslím, že jsem ji to tenkrát neřekla, ale cítila jsem k ní neskutečný obdiv.
Prostě si to rozmyslela, chtěla krutónky a šla si za tím. Musela se prodrat davem a čelit fakt nepříjemnýmu pánovi a ani si tím bručounem nenechala zkazit radost. Za mě naprosto geniální!
Potřebovala k tomu jen vědět co chce a nebát se si o to říct.