V Itálii, s českou kitovou školou. Náplň práce? Tak nějak všechno; vařit, učit, pomáhat s hlídáním holčičky, vyzvedávat klienty na letišti a třeba i tvořit obsah na sítě. Jaký to bylo? Čtěte dál vzpomínky, které si taky odkládám. 

 Po Norsku jsem váhala, jestli se nevrátit do FNHK nebo jiný nemocnice a mít svý jistý. Ale dobrodruh ve mě zvítězil a já odjela za Maruškou, Michalem a malou Miou na Sardinii. Mým domovem se stala ospalá vesnička Villarios na jihovýchodě ostrova.

Vesnici dominuje kostelíček na kopečku a náměstíčko s vysokými borovicemi. V sámošce, jak za socíku, stojí žena za pultem. Po vísce si to po udržovaných rozkvetlých uličkách zvesela šmajdaj italský senioři, ale to jen pokud po obídku nespinkaj. To pak nepotkáte ani nohu. Jo, a některý baráky dokonce vypadají jakoby tam nikdo nebydlel. Okenice zabedněný a nikde nikdo. Časté konverzace typu: "Ne, ne…ale tam bydlí, protože včera přijeli mladý a vyvezli babču na terasu, jsem to viděla. Holt, jinej kraj, jinej mrav! 

 Popravdě ani nevím, o čem mám psát, protože se toho stalo tolik, že kdybych to psala do detailu, tak by to dalo na román!

Zážitky nejsou ani tak moc cestovatelské neb jsem prostě strávila půl roku na pláži. Ale prožitky, které mi utkvěly jsou spíš o objevování sebe sama, lidí a věcí, které jsou pro mě v životě opravdu důležité. 

"Na zpátečky"

 S Maruškou jsme si pravidelně připíjeli mimósou (prosecco + šťáva z čerstvých pomerančů) na "zpátečky". 

Ono totiž vycouvat autem z naší slepý ulice, to pro mě znamenalo třes v končetinách a zvýšenou perspiraci a v hodně slabých dnech i peristaltiku.

Neee, dělám si srandu nebo nedělám? :) Co myslíš?

 Každopádně moje první couvačka na letiště byla v noci a cestou do Cagliari mi přestala fungovat navigace. 

"Nejsem debil, to dám po cedulích."

Jenže to bysme nesměli být v Italii, kde to má udržba silnic a dálnic hodně na salámku, a ty, pro mě stěžejní cedule byly z půlky zarostlý.

Oj, jo, joj. Intuitivně jsem nedojela, ale zprovoznila jsem navigaci, která mě dovedla na letiště, ale cestou zpět, už s klientem na palubě, mě navigace opět vede delší a horší cestou. Trvalo mi to ještě asi další tři výjezdy, než jsem se naučila cestu bez chyby. Ještě že jsou kajteři v chillu a znamenalo to pro mě pouze spoustu vtípků na můj účet. 

…v tom je koriandr? Tak to mi nebude chutnat! 

 Miluju vařit. Prostě mě to baví, a myslím, že mi to i celkem jde! Ale pan šefík zvaný Pejpr, má speciální jazýček. Moje asi třetí jídlo sezóny je na stole. Pejpr se blíží ke stolu. Ještě ani neochutnal, ale už větří, že něco je jinak. "Tam je koriandr?" Je tam kari, takže ano, je tam! "Tak to mi nebude chutnat!" A taky, že nechutná. Sype si na to arašídy a zalejvá omáčku asi dvěma deci sójovky.

"Snim to, protože mám hlad!"

Tak to byla jedna zajebávka. Potom už jsem si samozřejmě dávala majzla. Ještě mám v rukávu fakt hnusný italský rizoto. Naštěstí bylo jen pro nás, a ne pro klienty. Lidi, ale to se fakt nedalo jíst! Myslím, že to bylo nejhorší jídlo za celý můj život, ještě jsem žahla polívku, jakože hodně. A to jsou asi moje nejhorší "fuckupy" na pracovní pozici - kuchařka.

Battery - low aneb v neoprenu instruktora

 Uf. Učení pro mě bylo ještě větší výzvou než "zpátečka". Drahý cajky, drahá lekce a moje touha po dokonalosti. Přála jsem si, aby to klienty bavilo, aby se cítili v bezpečí a aby jim to šlo.

Zjistila jsem, že na sebe umím vyvynout takovej tlak, kterej je chvílema téměř neúnosnej.

Časem jsem polevila a řekla si, že bude nejlepší, když to budu dělat, tak jak nejlíp dovedu, v radosti a lehkosti a zbytek nechám, ať se děje.

Největší slabost mám pro "maminky kajterky".

Ženy, které se nasoukají do neoprenu a učí se tenhle strašidelnej sport, aby mohly jezdit na dovolenou se zbytkem rodiny a sdílet stejnou vášeň! Respekt!

 Mia a já

Maruška s Michalem mají úžasnou holčičku Miu. Mia se stala mojí absolutní nejkou. Mám na ní tolik krásných vzpomínek. Já prostě miluju být v blízkosti dětí a jsem ráda, že jsem mohla s touhle cácorkou ztrávit tolik času. Naše nejvíc nejoblíbenější aktivity: Tahání kartiček - to se stalo naším každodenním ranním a večerním rituálem.

Mia, který ještě není ani dva roky pozná Buddhu, jaguára a řekne orákulum :)

Večeře u mě na klíně se staly normální, cesty po vsi, ať už na hřiště nebo na slepičky, mávání na auta a radovaní se při pohledu na popeláře…to jsou blbosti, který mi teď chybí. 

Moje žabky se staly obuví číslo 1, takže jsem častokrát končila "bos". Což je v Itálii velké faux-pas, skoro jako objednat si kapučínko odpoledne. 

 Když ti něco vadí, řekni to

 V půlce sezóny přišel čas, kdy jsem si připadala jak ve vile vyvolených. Nebudu zabíhat do detailů, ale spojením "VKVéček" (pozn. aut.: velmi křehkých vztahů), společného bydlení a pracovního nasazení po pár měsících vytvořilo pro mě už nedejchatelnou atmosféru. Asi tři týdny jsem přemýšlela co s tím. Čím víc jsem dávala pozornost negativním myšlenkám, tím víc to bylo pro mě "nahovno".

Řešení bylo jasný, musíme si promluvit.

Další týden jsem se k tomu kroku vnitřně přemlouvala. "Maru, až dáš Miu spinkat, můžeme si popovídat? Všichni tři?" Řekla jsem, co jsem měla na srdci i slza ukápla. Vzduch se vyčistil. Věci se uklidnily a mohli jsme fungovat dál.

Je to už pár let, co jsem si zakázala věci "vydržet". Mód - "to vydržím" pro mě neexistuje. Chci to, co dělám dělat v radosti a lehkosti. Cítit se u toho dobře a vím, že tohle je to nejzdravější rozhodnutí, který pro sebe může člověk udělat. 

Pokud nejde změnit situace, změním svůj vnitřní přístup. Pokud nejde ani jedno. Odchazím.

My jsme to zvládli spravit a konec sezóny si užili na max.

Děkuju Papírci za léto, který mě naučilo mnohem víc než zpátečky a backrolly.

Děkuju za sezónku, která mi potvrdila, že náš život je v našich rukách. 

Joo, a taky děkuju za všechny kámoše a bohyně, který mi přišli díky Sardošce do života.

Jak říká Pejpr!

"Ty poletíš!"