Rozloučit se s Indií pro mě nebylo vůbec jednoduché. Byla to opravdu moje životní cesta a vzpomínky na ni si budu hýčkat.

Teď stojím v Bangkoku na letišti a stejská se mi. Sama sebe jsem načapala, jak si říkám: 

“Bože, ten thajskej přízvuk rve uši a bóóže tady je draho!”

Ale čekají mě moji milovaní přatelé, kvůli kterým jsem tady a pak jedu na můj vysněný ostrov a doufám v kitesurfing! To si sedne. 

Kai, Gaia, Aga, Noah a Já 

Agu a Noaha jsem potkala na Zélandu. Pracovali jsme spolu v zimě na sjezdovce pro NZski. Noah byl můj team leader a Aga kouzlila v kuchyni, na léto jsme se všichni přesunuli na světoznámý Milford Track. Naše přátelství zůstalo hluboké a kdykoliv to malinko jde. Potkáme se. Už za sebou máme shledání v Polsku, dvakrát v Thajsku a jednou ve Skotsku. 

Teta Iva aneb sestra v akci

Než jsem přijela, malej Kai si stihnul z 80% amputovat paleček na ruce. Těžký dveře se průvanem zabouchly, když v nich zrovna měl ruku. Pech! Celá rodina tedy strávila 4 noci v thajským špitále, protože malej musel na operaci.  Pobyt zvládli na pána, palec přišili, ale Kai si na palec nechtěl od nikoho nechat sáhnout. Museli ho na převaz regulérně stáhnout do kazajky. Proto Aga domluvila, že převazy dalších 12 dní budu dělat já. Byla to výzva. Ale jelikož miluju děti a oni mě, zvládali jsme to skvěle. A když jsme pak šli prstík ukázat doktorům. Teta Iva musela lékařům asistovat, protože podle Kaie jen teta Iva ví, jak se paleček správně ošetřuje! Říkám vám komedie. 

Bylo nám spolu krásně

Řeknu vám tajemství! Všechno je jedno, když jste s lidmi, které fakt milujete. Pattaya není ta nejhezčí část Thajska, neměli jsme nabušený program skvělýma aktivitama, všechno se řídilo víceméně podle dětí, ale víte co? Nám bylo spolu tak, ale tak krásně! Z Noahem jsme měli zmapovanou kvalitu písku podél pobřeží, neb jsme propadli stavění hradů, které nám Kai nakonci vždycky zbořil. Chodili jsme na kafíčka, hledali nejlepší Pad Thai a prostě si užívali jeden druhého. Když se přiblížil odjezd, bylo nám všem opravdu smutno. A když na mě Kai koukal těma svýma hnědýma kukadlama a říkal “I will miss you cocia Iva. “ měla jsem co dělat, abych nebulela. 

Samota na ostrově Koh Phangan

Z Pattayi jsem jela dolů na jih. Cesta trvala celých 24 hodin. Jela jsem minivanem, autobusem a trajektem. V Thajsku už to mají hodně dobře pošéfovaný. Nalepí vám na hruď nálepku a pak už vás v houfech ženou do příslušných autobusů a trajektů, protože z Bangkoku vyjíždí desítky turistů každý den. V Thajsku jsem už byla, a nemám tady přehnaný cestovatelský ambice. Přeju si prozkoumat ostrov a být sama se sebou. 

Ve stanu v Ganja Gardens

Indickým cenám se nic nevyrovná. Nesnáším párty hostely. Normální pokoj tady na ostrově v Thajsku stojí jak u nás. No nic, zbytek pobytu na Koh Phanganu kempuju ve stanu u pána, který si říká Mr. Magic. Občas mi běhaj kočky po hlavě, každou noc se vedle mýho stanu do krve hádá Liverpoolskej páreček. 

A ráno jsem jediná, kdo má v puse kartáček, protože ostatní zahajujou ráno jointem. Ale věřte nevěřte, cítím se tu dobře.

Jak jsem k motorce přišla

Začala jsem v módu lakomý Barky a pro 10 Bahtu bych si nechala vrtat koleno. Takže plán byl takový, že bez motorky vydržim, jak to nejdýl půjde. Od ferry jsem šla statečně 45 minut s 15 kilovým báglem v žabkách. Druhý den jsem šla na výlet. Pěšky v teniskách. Hike to byl přenádherný. Ale v tomhle hicu je to všechno náročnější. Takže když se ploužím po asfaltce cestou zpět. Už si pod fousky opět sladce nadávám.

A říkám si: “Hej! Někdo by mě mohl svézt, ne?” Za 5 minut mi zastavuje thajskej pán na motorce. “Do you need a ride!”

Ano prosím! A když slejzám z motorky na místě, kde jsme se domluvili, že mě vyhodí, koukám, že on sám motorky půjčuje. Dnešek poctivě dochodím, ale zítra si jeden skútříček půjčuju! A na mode lakomá Barka od teď kašlu! Chci si to tu užít přece! 

Párty ostrov i ezoteriků ráj 

Ostrov je opravdu zvláštní. Na jižní straně jsou samý bary, párty a restaurace a moje kite spoty (zatím vůbec nefouká). Na západní straně a ve vnitrozemí se to jen hemží healing a jóga centry. Kundaliny aktivace, všechny možný i nemožný tantry, masáže, na co si jen z ezo světa vzpomenete, to tady je. Kdo mě zná ví, že k tomu tíhnu. Ale tady mi to přijde trochu “vyhajpovaný” neboli přehnaný a tak mi chvíli trvá než se s tím vším srovnávám. Ale proč ne! Otevírám se tomu a jdu na tantru pro ženy, která byla boží, zažívám jemnou jógu na krásným místě a korunu všemu nasazuje Ecstatic Dance a kakaová ceremonie uprostřed džungle.

Dny trávím vyjížďkama na všechny strany ostrova. Zamilovala jsem si hledání tůněk a vodopádů, ve kterých se vydržím hodiny máchat. Odpoledne přejíždím na pláž, kde si čtu nebo jen tak čumím a čekám na západ slunce. Večer na místní market nebo do restaurace na stravu. Thajské jídlo je absolutně delikatesní a já jsem šťastná nad každým talířem Pad Thai, Tom Yum nebo smaženýho kuřátka se sticky rice. A to ovoce? Každý den si dopřeju Mango, mangosteen, longan nebo dragon fruit! To prostě miluju!!! 

Nejvíc nejhorší zážitek! Napadená divou zvěří 

To si takhle jednou v podvečer jedu pohroužená v myšlenkách do jednoho Budhistickýho chrámu. Už jsem tu byla několikrát. Ale vím o jedné části, kterou jsem ještě neprozkoumala a tam směřují moje kroky právě teď. Jsou tady všude kořeny a stromy. Slunce zapadá a já mám takovej divnej pocit. Vycházím nahoru po rozpadlých schodech. Najednou mi zastoupí cestu opice a fakt zvláštně na mě čumí! V hlavě si říkám! “Co ti je?” a velkým obloukem jí obcházím. Jdu o kousek dál. Najednou je přede mnou další opice. A ta už na mě nasraně cení zubiska. Ohlídnu se a tam je ta první opice. Uplně stejně nasraná, ne-li víc! To není dobrý! Jen si to pomyslím, už na mě obě beží! “Porušená kůže, vzteklina, vakcíny, to néé!” V sobě mobilizuju vnitřní divoženku a řvu jak nikdy, házím co mi přijde pod ruku, kopu kolem sebe jak o život! Celej výstup zakončuju větou: 

“K*ndy špatné táhněte!”

Když jsou pryč. Trochu se třesu. Jsem bez škrábnutí a u motorky se tomu už i směju, ale bylo to strašný přátelé! Jako fakt! 

Den v Bangkoku 

To je konec? 

Balim. Brečim! Byla to jízda. V hlavě se mi ještě uplně nerozsvítilo. Ale v březnu mě čeká bílé dobrodružství, na které se už moc těším a přišlo jako blesk z čistého nebe. Mám důvěru, že se to všechno kousek po kousku poskládá přesně tak, jak to má být! Vám přátelé moc děkuju za podporu a všechny krásný a povzbuzující komentáře. Znamená to pro mě moc.

A ta nejkrásnější zpráva nakonec. 

Z cest se vracím jako opravdová, nefalšovaná teta!

Meda je krásný miminko a já se těším, až jí budu o  mých cestách do světa vyprávět! 

Chci být milující teda, která tě bude podporovat ve Tvých nejtajnějších snech! Protože všechno je možné!