Královský Mysuru

Opustila jsem Puttur a vydávám se na cestovačku! Už jsem toho zažila a viděla tolik, že nemám nějaký přehnaný cestovatelský ambice. Prostě si chci zažít Indii po svým, v radosti a lehkosti.

Můj milý hnědý fantomas mě vysazuje na autobusáku. Loučíme se našima klasickýma srandičkama ve stylu “Bye asshole!” Hazím si na záda můj 12ti kilový černý batoh. Naposledy se na Yashwantha se smutnýma očima obracím, mávám mu do auta a odchazím.

Zjišťuju, kde stojí autobus do Mysuru, sedám si na moje oblíbené místo za řidiče a opět mě zaplavuje, teď už ten věrně známej pocit, melancholie a vděčnosti za to, že jsem tohle všechno, co si teď vezu v srdci, mohla zažít.

Cesta utekla jak voda. Vedle mě se střídali cestující. Jedna babča, jedna mladá holčina a zakončil to Tibeťan. Ten mi sypal každou chvíli do dlaně sušenou kukuřici. Zdál se v poho, byl rok po bypassu a jel do Royal Mysuru Hospital na kontrolu. Ale zabil to těsně než vystoupil, když s mrknutím řekl:

"Me, you hotel together?”

Mylela jsem, že špatně slyším. Tak to zopakoval a já kulím oči a zmůžu se na “Tak to ne!!!" A on jakoby nic: "OK! Bye!" Dere se uličkou k východu a mizí mi z očí. Díky bohu! Chlívák jeden Tibetskej! ;)

Cesta trvala přes 4 hodiny. Takže když jsem celá rozsezená dorazila do Mysuru, měla jsem geniální nápad, že na hostel dojdu pěšky. Jako procházka pěkná, ale to horko nesnesitelný. Perspirace ze všech pórů i pórků a na oblečení koláče bez práce. ALE! Je to jinej zážitek, protože pešky to město člověk pozná tak nějak důvěrněji a Mysuru jsem díky mým skvělým nápadům poznala hodně zblízka. Je pěkný, na Indii čistý a lidi se taky zdají pořád stejně milý.

Po hodině a půl chůze v pravé poledne (jo, já vím..jsem debil ;), když už se koupu ve vlastním potu, a k tomu nemůžu podle map najít hostel, začínám nadávat “do kurev”.

Kolemjdoucí mládež to vidí a ptá se jestli potřebuju pomoc. “Jooo! Prosím! Potřebuju!”!Vedou mě s úsměvem před branku mého ubytování, já jim děkuju a procházím krásnou zahradou do ještě krásnějšího domu.

Můj pokoj je malinkej, má okno do společenský místnosti zalepený novinama. Ale všechno je čistý a bez štěnic! To na dvě noci bude stačit. Jdu se umejt. Po sprše mě zachvacuje nesmírná únava. Musím si na chvíli lehnout říkám si. A na hodinku usínám. Budim se ve stavu zombie mode, ale stejně si objednávám Uber Bike a jedu na podvečerní průzkum.

Nechávám se řidičem na motorce odvézt k Mysurskému paláci. Zjišťuju otvíračku a cenu. Cizinci to mají za 2 litry Rupií. Do paláce půjdu zítra, ať ty prachy vytěžim! Ale co teď? Jsem unavená a hladová. Kupuju si ve stánku banány a moje oblíbený arašídový Chikky. A v google mapách hledám, kam se půjdu podívat. Chci jen brouzdat. Tak se ploužím směrem na trh. Ale jsem jak přejetá. Dění na tržišti mě malinko probírá, protože je tam hezky živo. Chvíli sedím a sleduju to všechno. Jdu dál ulicema a narážím na celkem čistě vypadající jídelnu, je čas na stravu. Z posledních sil dojídám a dopíjím čajíček a volám si Uber zpět. Jízda Mysorem na motorce do hostelu, v záři zapadajícího slunce mi taky zůstane v paměti navždycky. Ach! Děkuji!

Znovu se sprchuju, pouštím větrák na plný koule a lehám si pod prostěradlo. Spím hned. Unavená, ale šťastná. Ráno se budím, balím se na celý den a vyrážím vstříc novým zážitkům. Úplně konkrétní plán nemám. Chci do paláce a pak se uvidí. Ale nejdřív snídaně. Jdu pěšky a když v jednom podniku vidím hodně lidí, jdu tam taky. Objednávám si takový indický snídaňový rizoto a čajíček celkem za 35 Kč. Dojídám. ale na konci jídla plyvu plameny. Snad si člověk časem zvykne.

Zase si volám mororku, co mě přiblíží k paláci. Je brzo ráno, tak nejsou fronty. Hned za vchodem do obrovskýho areálu zahýbám do prava ke krasnýmu starýmu chrámu. Tam si sedím pod nádherným stromem. Je tu takový nepopsatelný klid a mír, který narušuje jen rytmické zametání koštětem.

Vychazím z chrámu a už je všude víc lidí! Jdu si vyfotit palác. Palác býval oficiálním sídlem dynastie Wadiyarr asi v 18. století. Omlouva, ale víc mi neutkvělo!

“Juuuu koukejte bílá kůže s modrýma učima!” Následujou selfíčka a rodinné fotografie s Indama různých věků! Už jsem si zvykla. A ani mi to nevadí! Hraju si s tím a představuju si, že jsem celebritka.

Před palácem potkávám týpka. Jmenuje se Prem. Ale já mu říkám Přéma. Přéma je učitel. Učí literaturu na střední. Zná český autory a nějakou paninku z Prahy. Dá se s ním povídat, má přehled a je to křesťan. Moje intuice ho vyhodnocuje jako hodnej, neškodnej. Procházíme spolu palác, kupuje mi čaj a nanuka.

Chvíli přemýšlím, jestli ho nemám setřást. Ale vlastně mi nijak nevadí. Tak jdeme na oběd do místní žrádelny a já si na autobusáku zamlouvám místo na další den. Bavíme se o knížkách a o životě. Když zjišťuje můj věk a životní situaci, tak říká: I will pray for you Iva.” Tak díky Přémo!

“A co chceš dělat teď ptá se Přemek?” “Chamundi Hills! Chci jet na Chamundi Hills” protože o tomhle místě mluví Sadhguru. Sadhguru je takovej za mě moudrej Ind, kterýho už leta čtu a sleduju. Dokonce vím i číslo městský, která jede na kopec Chamundi. Tak už stojíme na autobusáku a čekáme.

Indi jsou strašně v chillu, na nic nechvátaj. Ale jak se jedná o nastupování do autobusu, to chce ostrý lokty!

Já jsem nebyla připravená a při nástupu mě pohlcuje vlna barevných sarí a při tom mi na schodech padaj z nohou obě dvě pantofle! Trapaaas ;)!.

Přéma je sbírá. Jsem žena, tak to prej mám v tomhle MHD za dax. Super! Stoupáme busem pomalu nahoru na kopec, kde je chrám, opice a spoustu krámků se suvenýrama, který to suverénně kazí. Procházíme se okolo. Pijeme kokos a já si chvíli tančím s místní milou mládeží. Náš den zakončujeme v kostele. Přéma mi chtěl ukázat svého boha! Loučíme se a já si jdu po svých a těším se spát pod větrák.

Ale to se nenaplňuje. V hostelu, když s turbanem na hlavě vycházím ze sprchy potkávám manažera. Zajímavej týpek s dlouhatánskýma dredama. Povídáme si asi tři hodiny, pijeme čaj. On je instruktor tantry. Jeho bývalá přítelkyně je slovenka. Náš rozhovor jde hned do hloubky. Dotýkáme se citlivých témat, ale je to příjemný.

Pak si povídáme dál, ale já už sotva držím oči! A když začne mluvit o mojí 2. čakře, která je spojená se sexualitou, a jemně se dotýká mojí ruky, tak se raději loučím.

On to asi nijak nemyslel. Ale já odháčkovat nepotřebuju! A fakt se mi chce spát. Tak dobrou Járo.

Ráno se budím sama, ještě před budíkem. Protahuju se. Balím a volám si tuk tuk. Na nádraží si dávám čajíček a nějakou buchtičku a nastupuju do autubusu. Ještě že jsem měla tak skvělej nápad si ho zamluvit. Další bílý muž se do autobusu totiž nedostal. Ale objeví se v dalším reportu.

Sedím, čekám a najednou pod sebou slyším: “Hello Iva!” a říkám si, tyjo mně už hrabe. Ale nehrabe, to mi přišel zmuchlanej Přéma zamávat!

Měl hotel hned na autobusáku. To už řidič sedá za obrovskej volant, stroj se kucká, startujeme! Mířím do Ooty. Zelený kopečky a čajový plantáže čekají! (Ale to si jenom myslíš holčičko)

To be continued ;)

S láskou k sobě s láskou k vám!

Jo a na starý kolena mám instáč! Tak mě sleduj, jestli chceš. Anebo ne. FUK ;)